Pevný kocouří charakter

Pes, Kocour a já, ač nesirotek, trávíme léto na chatě. Letos byl zpočátku Kocour poněkud zaražený. Hned první večer se ho pokusila ulovit sova a nebýt psa, nebylo by dnes ani Kocourka. Sova byla vytrvalá. Přilétala každý den po setmění, kroužila okolo a pokřikovala. Náš statečný kočkocour se zpočátku odvážil ven jen v doprovodu svého psího ochránce. Asi třetí den si začal troufat. Nejprve vyšel na zápraží, počkal, až si ho sova všimne a rychle zase zalezl dovnitř. Pak své výpravy prodlužoval. Předevčírem si vypracoval na sovu plán. Vyšel ze dveří a pustil se sprintem těsně kolem domu. Sova s jekem za ním. Oběhl kolečko a vběhl s hlasitým mňoukáním dovnitř.  Na tento signál vyrazil ze dveří pes. Právě ve chvíli, kdy sova s hrdelním „huííí“ slétala na svou kořist. Abar se vymrštil do metrové výšky a se zařváním scvakl čelist sově přímo u zobáku. Ta překvapením vyjekla a odlétla. Včera už nepřiletěla. Kocour teď chodí i po setmění venku se vztyčeným ocáskem. Mám z toho radost, protože nemusím přepisovat svou pohádku.  A měnit charakter hrdiny. Vy se dnes o ryzím charakteru Kocoura můžete přesvědčit v jedenácté kapitole pohádky na pokračování pro zlobivé děti.