Téměř 70 let po ukončení největší války v dějinách lidstva se znovu vytahuje německá hrozba. Nadešel čas strašení, siláckých výroků a válečného lustrování. A proč? Přece kvůli politické moci.
Téměř 70 let po ukončení největší války v dějinách lidstva se znovu vytahuje německá hrozba. Nadešel čas strašení, siláckých výroků a válečného lustrování. A proč? Přece kvůli politické moci.
Německo je sousední země, kterou navštívilo asi největší množství Čechů. Jezdí do Drážďan za vánočními trhy, do Berlína na koncerty, do Mnichova do muzeí a galerií. Češi žijící na hranicích běžně přejedou několik kilometrů, aby se na druhé straně poohlédli po levnější elektronice, Němci jezdí přes hranici pro jiné zboží a obdivovat kulturní památky, kterých po sobě v těch místech zanechali bezpočet. My, mladší Češi, jsme v Německu často jako studenti – a mladší Němci jsou studenti tady u nás. Na Univerzitě Karlově v anglickém kurzu o historii, na kterém jsem několik hodin měl tu čest přednášet i já, byli Němci těmi zdaleka nejlepšími a zdaleka nejkorektnějšími žáky. Nepozoroval jsem žádnou nevraživost. Německy se dnes moc lidí neučí, běžně spolu komunikujeme v angličtině.
Na válku většinou nepřichází řeč. A když ano, my Češi o ní rádi žertujeme, zatímco Němci vůbec ne. Druhá světová válka je pro ně tím nejhorším, co udělali, a i ti nejmladší mají zakódované, jak strašlivých věcí se během ní dopustili. Léta pokání zapustily kořeny nenávratně. Vůči Židům i vůči ostatním národům; i své žáky bych mohl snadno přimět, aby se mi upřímně omlouvali za to, co způsobili jejich předci. Někteří z nich byli sudetští Němci. Ani mě to nenapadlo po nich chtít.
A proč taky? Německo od roku 1945, tedy neuvěřitelných 68 let, nevstoupilo do žádného konfliktu. Jejich demokratický systém může být příkladem pro celý svět. Jejich ekonomika táhne Evropu –a táhne Českou republiku. Němci jsou v drtivé většině slušní, přátelští a vstřícní lidé, kteří mi nedávali najevo, že jsem nějaký chudák z dalekého Východu (jiné národy v tom umí být krutější). Žijeme spolu v Evropě bez hranic, chodíme na stejné školy a diskutujeme na facebooku. Přestože moje rodina za války pod německou okupací velmi trpěla, nikdy bych jim to nemohl vyčítat. Nebyli to oni. A jejich předci? Ti snad už zaplatili dostatečně.
Proto musím žasnout, jak se znovu otevírá Pandořina skříňka a ve veřejném prostoru se připomínají události tak staré, že jejich aktéři v drtivé většině spočívají na hřbitovech. Žasnu, že se opět straší německou hrozbou, Sudeťáky a mnozí Češi nedokážou odpustit. Ti Češi, kteří by jinak klidně šli na pivo s potomky sudetských Němců, kteří jim opravili kostel nebo radnici a nic za to nechtěli. Najednou zapomenou na všechny své zkušenosti, na současnost, a ponoří se do historického zápasu o ten „maličký český národ“, jako by ho ohrožoval někdo jiný než my sami a naši politici.
Copak už nebylo dost debat o Benešových dekretech? Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrdil, že není možné navracet sudetské majetky; v žádné situaci. Drtivá většina potomků sudetských Němců by na to ani nepomyslela – a německý právní řád by to po téměř 70 letech viděl jako úplný nesmysl. Německá vláda to po nás nikdy nežádala a německý prezident se loni v Lidicích omluvil takovým způsobem, že i všichni potomci obětí museli tleskat vestoje. Jenže on je osobnost. Na rozdíl od našeho prezidenta, na rozdíl od jeho syna a manželky slovenského původu, která je najednou ochránkyní českého národa na Hradě. Oni – a mnozí další – se nebojí lustrovat rodiny svých konkurentů a jejich partnerů desítky let zpátky. Nebojí se zpochybňovat něčí a soudit něčí češství. Nebojí se strašit německou hrozbou a dekrety, jejichž závěry nikdo nenapadá.
Uvědomme si pouze jedno: Dělají to z politických důvodů. Pro své potřeby. Nejsou to žádní patrioti, protože patriot má rád svou vlast. Být patriot neznamená nesnášet sousedy. Oni mají jen rádi svou moc a nenávidí protivníky. Proto prosím, ať si každý z vás vzpomene na Německo otevřené, Německo přátelské a tolerantní a na všechny Němce, které v životě potkal. Vsadím se, že žádný z nich jim nechtěl sebrat chatu v pohraničí.
P.S.: Jestlipak rodiče paní Livie nebyli hlinkovci? Média by to měla zjistit a slovy Václava Klause ml. o tom rozhodně vést „seriózní diskuzi“.
Staňte se fanoušky na oficiální facebookové stránce a sledujte zajímavosti o historii, cestování nebo literatuře. A především o středověku! Podívejte se také na autorský web na historické romány, které píšu, a další projekty.
