Pořádná bouřka vykolejí nejen lidi, ale i zvířata. Babičce při elektrických výbojích trnou zuby, asi nějaká indukce. Máti s hrůzou pozoruje zásuvky s očekáváním kulového blesku. Mé sestře Marii bleskové výboje generují výboje agresivity. (To je moje dedukce.) Pes se při prvním zahřmění zasune pod gauč a schová čumák do bačkory. Zato Kocour bouřky miluje.
Kocour nabíjí kožíšek statickou elektřinou.
V tom dusném tichu, které pořádné bouři předchází, nejprve projde celou zahradu. Zhasíná světlušky. Pak vyčká, až statická elektřina zježí jeho černobílý kožíšek. Když se rozprší, couvne trochu pod stříšku a zírá na blesky, které křižují oblohu. Vypadá extaticky. Vydrží takto civět, dokud poslední hrom neumlkne kdesi nad Prahou. Pak se vrátí domů a srst mu zplihne. Vypadá jako minivydra.
Pes se vysouká zpod gauče, ale bačkoru si pro jistotu ponechá. Sestra se uklidní, matce se vrátí příčetný pohled. Kocour se otře máti o nohu. Uznávám, není to příjemný pocit. Asi jako pohlazení od mrtvé vydry. Máti zařve. Mary se lekne a vyskočí. Abar vyletí na neviditelného útočníka. Stále s bačkorou v tlamě. Přibíhá zděšený bratr. Mokrý Kocour mu skočí do obličeje. Situace začíná být zmatená. Všichni křičí, pes zuřivě vrčí, Kocour syčí.
„Vidíte,“ řekne máti. „A pak že se kulového blesku nemusíme bát!“
