Kocouří blábolení

Když napíšu kapitolu nějaké knížky nebo fejetonek, vždy ho nahlas přečtu našemu psu Abarovi. Někdy poslouchá i Kocour, ale ten přitom klidně usne. Kdežto Abar poslouchá soustředěně, a pokud se mu něco nezdá, nakloní hlavu na stranu a okomentuje to.

Abar čte rád a vybírá si jen kvalitní literaturu. Často se při čtení směje. Nebo snad zívá?

Domácí zvířata totiž nejen ráda naslouchají, ale i mluví. To ví každý, kdo s nimi pár let žije. Nejen řečí těla. Děti a čisté duše jim rozumí. V knížce pro děti, kterou zrovna píšu, mluví zvířata kurzívou. Nepotřebují pro přímou řeč uvozovky tak jako my. Mluví k nám i mezi sebou napřímo, jejich řeč není jinotajná. U psa se mi zatím nikdy nestalo, že by něco jiného říkal a něco jiného tím myslel. Což u lidí je praxe běžná.

Pokud například máti pronese: „Ta tráva roste jako z vody“, vůbec tím neupozorňuje na bouřlivé jaro, ale jde o přímou výzvu: „Posekej zahradu.“ V každé příručce komunikace se dočteme, jak je nutné naučit se číst nonverbální signály, abychom pochopili sdělení verbální. Naše řeč už neobsahuje žádné ‘ano-ano / ne-ne’. Je plná blábolení, tu ohleduplného, tu skrývajícího, tu maskujícího neochotu zaujmout postoj, tu elitářského.

U Kocoura si nejsem jistý, že nepotřebuje pro přímou řeč uvozovky. Pokud se například postaví do dveří ložnice, kam nesmí, a hlasitě vykřikne  Mňííiu, opravdu nevím, zda říká: Jdu tam, kam nesmím, abyste věděli, že kašlu na vaše zákazy. Nebo jde o výzvu: Jestli se se mnou nebudete bavit, tak vás donutím, abyste mě honili.

Obávám se, že nejde o projev polidštění Kocoura. Jako spirituální bytost spíše démonická naznačuje, že takto se blábolí i v předpeklí. Že bychom to chytili odtamtud?

Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.