Kočičí zjevení v Mystře

Bylo to už před lety, kdy jsem se poprvé ocitnul v řeckém městě Mystra. Uprostřed parného léta. Sotva jsem mohl vedrem dýchat, ale to místo mě od počátku fascinovalo. Ruiny zapomenuté civilizace, život Byzantinců 15. století na dosah. Doslova. A to nebylo všechno.

Jako lev vstupuje branami kláštera.

Odtrhl jsem se tehdy od skupiny a osaměle prolézal jednu stavbu za druhou. Kostely s přenádhernými mozaikami, paláce, obranné valy. Právě u jedné z věží zarostlé neprůstupnými křovinami jsem uslyšel tenounké zaplakání. Co to bylo? Turistů se tu sice pár potulovalo, ale že by to v tom vedru někdo riskoval s miminem?

A pak jsem ji uviděl; malou, medově zbarvenou, kožíšek vypelichaný, s jedním okem prázdným. V Řecku je celá řada opuštěných zvířat a většinou to není veselý pohled. Zrovna k toulavým kočkám neprojevují místní nějaký soucit. Spíš na ně hází kameny – když jsou turisté z dohledu.

Sehnul jsem se k ní, abych ji pohladil. Nenechala mě. Rozeběhla se kamsi dál, pryč po prašné cestě dolů ze svahu; Mystra je totiž strmý vrch s mnoha terasami, na kterých se kupí ruiny kostelíků, paláců aristokratů i domky obchodníků a řemeslníků.

Vydal jsem se unikající kočičku pronásledovat. Pohlazení jsem jí hodlal vnutit spolu se zbytkem sendviče. Foťák mi málem vylétl z ruky a rozbil se na kamenech, jak jsem se snažil. Marně. Odbočila z cesty a zmizela v křoví. Byl jsem ztracen.

Unaveně jsem se doploužil k nejbližší budově; klášteru Pantanassa. Někde jsem předtím četl, že to je jediný fungující klášter v Mystře. Vrcholící léto všude v okolí sežehlo poslední zbytky trávy. Ale v klášteře mě uvítaly stovky rudých, fialových a růžových květů na úponích zeleně. A vůně tymiánu.

Posadil jsem se na lavičku před branou. Nádvoří kláštera bylo opuštěné. Mniši se bůhví kde modlili, i turisté drželi siestu. I já něl v plánu si ve stínu oddechnout. Pak jsem znovu zaslechl ten zvuk.

Kočka byla zase tady. Hrdě vstupovala klášterní branou, jako by byla postavená jen pro ni. Výraz měla vskutku lví. Rychle jsem sáhnul po fotoaparátu, abych ji zvěčnil, a tak ji máte nahoře na obrázku.

Jenže co s teď? Kočka v klášteře nevěstila nic dobrého. Pro kočku. Řečtí mniši jsou nevrlí fousáči v černých sutanách, kteří nemají moc pochopení ani turisty, natož pro kočky. A s holí se umí ohánět. Pomalu jsem se vydal k návštěvnici, odhodlán ji přimět k útěku. Jenže tentokrát se na ústup nedala. Lehce se o mě otřela a pak si lehla pod lavičku do stínu. Chovala se tu jako doma. Měl jsem srdce sevřené. Stačilo, aby mniši dokončili modlitbu a...

Zazvonil zvon na nádvoří. Z nízké budovy vyšla postava v černém. Nikoliv zarostlý mnich, ale stařičká řeholnice s veselýma očima. A při zvuku klášterního zvonu se začaly dít neuvěřitelné věci. Ze všech koutů se vynořovali kocouři a kočky. Přišli stařenku pozdravit. A ona jim láskyplně přidělovala z obřího pytle granulí, jako by byla jejich matkou. Byli to většinou vypelichaní, podrásaní a pokousaní rváči, ale o černý hábit se něžně třeli a sborově vrněli jako klášterní chór.

Až později jsem se dočetl, že se v klášteru Pantanassa opravdu řeholnice starají o toulavé kočky. Fascinovalo mě to natolik, že jsem tyto kočky zasadil i do svého románu „Despota“, který si můžete přečíst zde. Na stejném místě najdete i víc fotografií kočiček z Mystry.

Dosud nevím, jak tahle kočičí tradice vznikla, ale vsadím se, že k tomu musí být nějaká legenda. Jestli ji nevypátrám, napíšu ji sám.

Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.