Naše babička krmí ptáčky. Vydatně a celoročně. Padne na to tak pytel zobu týdně. Dokrmovat se k ní chodí všechny druhy – sýkorky, zvonci a vrabci, špačci i kosové, drozdi a v zimě havrani. Nejvíc sežerou hrdličky. Vyhání z krmítek všechny ostatní. Dělají to to své cukrúú, cukrúú a pak se klovou do krve i mezi sebou.
Bobeš na to nevypadá, ale opravdu se mu podařilo nacpat se do krmítka.
Sousedovic Bobeš si na hrdličky taky netroufne. Jednou si vyskočil na parapet a nacpal se do krmítka, což při jeho rozměrech byl úctyhodný sportovní výkon. Zuřivé hrdličky se na krmítko slétly a shodily ho i s Bobešem z okna. Krmítko se rozbilo, Bobeš utrpěl šok a od té doby pozoruje hrdličky leda zevnitř za záclonou.
Pokud nemají hrdličky dost ve žlabu, poulí do okna svá krví podlitá očka a klovají do parapetu. Jde z nich strach. Jednou zapomene babička hrdličkám nasypat a nechá někde pootevřené okno. Přijdeme dovnitř a najdeme jí uklovanou.
Jsou holt na světě určité druhy, které se nemají překrmovat. Zvyknou si na to, a když pak náhodou nedostanou, uklovají nás.
Nebožtík únětický farář Dvořák říkával: „Nechápu, jak si Duch svatý mohl vybrat za symbol holubici. Když nám sere na všechny kostely.“ Já zas nechápu, jak někdo mohl za symbol věrné lásky vybrat hrdličky.
