Naše zvířátka, můj bratr a já jsme fotbaloví. Na rozdíl od mé sestry a matky. Otec se nepočítá, protože náš spor neřeší ve své pracovně. Pokud je náhodou doma. Boj o jedinou obrazovku začíná nevinně. Zapnu televizi, o kterou do té doby nikdo nejevil zájem. Pes se usadí na gauči, Kocour na žehlicím prkně, ze kterého má výhled a možnost útočit zezadu.
Abar s fotbalem začal už jako štěně.
Ve stejnou chvíli, kdy přepnu na sportovní program, dorazí na návštěvu má sestra Marie. Chodí domů zřídka, ale neomylně. Když vysílají fotbal. Ze svého ateliéru sejde i maminka. Obě se pohodlně usadí na zbývajících křeslech. Útok zahajuje Mary: „Nemohl bys přepnout na něco normálního?“ Máti tiše přikývne. Jde do tuhého. Přivolávám bratra. Ten trochu odstrčí psa, aby se mezi nás vměstnal, a ihned začne hlasitě komentovat utkání. Chyba.
Zapojuje se matka: „Františku, zkus tam najít program, na který bychom se mohli dívat všichni.“ Mary se zmocňuje ovladače a zuřivě cvaká. Bratr zvyšuje hlas: „Nech tam ten fotbal, za čtvrthodinu to končí.“ Sestra s nepříčetným výrazem dál problikává kanály. Pes pomrkává a začíná slintat. Kocour skočí Máše za krk. Ta zaječí, odhodí ovladač a snaží se vytrhnout si kocoura z vlasů.
Pět minut hledáme svorně ovladač. Dalších pár minut ho Richard trpělivě spravuje. Mezitím na obrazovce běží pitva Ötziho. Richard konečně přepíná na fotbal. „Nechte tam tu mumii,“ pronese maminka. Dlouhý kolmý pas komentuje přednáškou o alpských údolních kulturách. Přiťukávačka skoro v pokutovém území. Zpětná přihrávka. „Teď! řve Richard. Cvak. Místo gólu se na nás šklebí mumie. A Marie.
Vypuká boj o ovladač. Pes se rozštěká a snaží se nás od sebe odtrhnout. Kocour kousne matku, která se choulí v koutku. Ta za ním vybíhá, aby ho ztrestatala. Přemožená sestra uraženě odchází. Nastává klid. Kocour se vrací oknem a znovu se uvelebí na prkně. Pes vyskočí na gauč. Přepínám z mrtvoly na fotbal. Právě skončil. Televize osiří.
