Nemám rád památné Dny. Krutý byl v naší rodině letos už Den matek, na který jsem zapomněl. Pokračovalo to Dnem dětí. To jsem nedostal nic pro změnu já, ač dětskou duši svou stále uchovávám. Zato o půl hlavy větší bratřík dostal nové kopačky. Přes vyhlášená úsporná opatření, přestože by mu izolepa bohatě stačila.
Můj otec se nesmazatelně zapsal svými neortodoxními výchovnými metodami i do duše našeho psa.
Den otců se u nás ještě nikdy neslavil. Protože to otec nevěděl. Letos se to dozví. Někdo mu totiž prásknul, že píšu tyhle fejetony a on se vyděsil globální ostudy. Už jsem mu ji asi před deseti lety udělal. V mladistvém zaujetí pro geopolitiku, angličtinu a možnosti internetu jsem stvořil virtuální stát, kde táta dostal jakousi funkci. Vládní zmocněnec pro pěstování žížal, myslím. A Google následujících 5 let při dotazu na jeho jméno vyhazoval tyto mé stránky na prvním místě. Pěkně před jeho přednáškami i odborným profilem. Takže by rád cenzuroval i tyto fejetony, jen neví jak.
Jediný Den, který já mám opravdu rád, je Den zvířat. Pes ani Kocour nečekají žádné dary, svůj svátek slaví nezištně. Jako můj svátek. Taková dokážou být jenom zvířata. Přející, vlídná. Aspoň tedy pes, protože Kocour mi loni okousal dort.
Tak teď už otec ví, že má svůj Den. Bude Něco očekávat. Kromě tabáku do dýmky se mu stejně ničím nezavděčím. Jenže zkuste o víkendu u nás na vsi sehnat tabák do dýmky. Bez šance. Mohli bychom mu také s pejskem a kočičkou upéct dort. Díval jsem se do ledničky, suroviny by byly. Poslal jsem Kocoura ještě pro myšku, ale zatím se nevrátil. Jak jde o práci, umí být neviditelný.
Takže nemám dárek. To zas bude Den. Vyčítavý pohled, tiché dusno. Leda. Teď mě něco napadá. Milý tatínku, k Tvému svátku Otců Ti věnuji tento fejeton!
Tvůj vděčný syn František.
