Běh se sviní o život

Divoká prasata jsou přemnožena. Říkají to všichni kromě myslivců, kterým to vyhovuje. Protože trefit dospělé stojící prase ve stádu je snazší, než střelit ovčáckého psa v běhu. I když to druhé srdce pravého myslivce víc potěší. Divočák se dá také nalákat na střeliště odpadky. Na rozdíl od každého normálního psa. Ten nepřijde k myslivci ani na kus salámu, natož na zavolání. Včetně jeho psa vlastního. Pes má instinkt. Jenže divočák zase výdrž a odvahu. Po třech výstřelech mimo komoru se role obrátí a kanec jde zbourat posed.

V trochu vyšší trávě je Kocour neviditelný.

Divočáků je dost i na dohled Hradčan. Jedno stádečko přichází pravidelně až k plotu, kde je maminka soucitně krmí. Tuhle měli zvlášť vydatnou stravu, protože vařil otec. Ovocné knedlíky nežral ani pes, který jindy nepohrdne kůrkou místo svých zdravých granulí. Prasata tu hmotu ochotně sežrala. Když jsem pak četl o uhynulých divočácích, docela jsem se lekl. Naštěstí už veterináři zjistili, že příčinou otravy byl fridex, nikoliv otcův knedlík.

Ve vyprávění o Nadpsu jsem nakousl, že Abar s kanci občas závodí. Ale jenom na chatě, kde jsou rozlehlé louky a kanců ještě víc. Chodí je prudit dolů do bažinky. Občas za ním vyběhne svině z lesíka, ale rychle to vzdá. Loni v létě jedna ne. Možná myslela, že jí Abar dovede k opravdové svini. Nebo byla šílená.

Děj jsme sledovali z vyvýšené terasy u chaty. Nejprve vyrazil z lesa pes. Mimořádně svižně. Letěl dokonce rychleji, než při závodu s běžcem. Za ním se s minimálním odstupem hnalo prase. Divoké až zdivočelé. Vydávalo odporné zvuky. Jako chrčící zombie. Pes podlétl pod břevny, které ohraničují náš pozemek. Prase překážku nevnímalo a tenké břevno přerazilo. Abar vyběhl po kamenných schodech na terasu, kde jsme seděli.

Divočák za ním. Na čtvrtém schodu naštěstí klopýtl. Do pátého narazil. Poloomráčený se podíval nahoru na terasu, kde seděl pes u mých nohou se spokojeným výrazem „podívej se, koho jsem ti přivedl“. Kanec byl zmaten. Nebyl jsem myslivec. Otočil se a potácel zpět do bažiny.

To byla příležitost, aby mohl triumfovat Kocour. V několikametrovém odstupu následoval kance a vydával úplně stejné zombii skřeky, jako předtím prase. To se ohlédlo, ale za za sebou nikoho nevidělo. Kocoura vzhledem k jeho výšce dokonale kryla tráva. Prase se vyděsilo. Potácivý krok se změnil v úprk.

Kocour se vrátil se vztyčeným ohonem a podíval se na psa. V jeho očích se zračilo: „Podívej se, srabe, takhle se loví kanci!“

V jednom z předchozích článků jsem citoval z hlášení městských strážníků podivuhodnou příhodu o odcizení divokého kance . V tomto jsem popsal, jak Kocour kance zahnal. Donedávna jsem netušil, že obě příhody mají spojitost. Tu mi prozradil až ve své slabé chvilce Kocour, když jsem ho drbal za ušima. Vysvětlení najdete zde.

Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.