Tak, a máme rozbaleno

Tak to máme za sebou. Nemyslím celé vánoce, ale tu nejdůležitější část. Přidržím se té pokleslejší dimenze vánoc. Ano té konzumní, konkrétně rozbalování dárků pod stromečkem. 

Už asi nikdy nezažiji rozechvělé trhání papíru z očekávání červeného autíčka na ovládání. Neumím vrátit čas. Ale asi je to tak, že jsem si kousek toho rozechvění v dětství schoval na pozdější časy a že i z ponožek nebo sprchovacího šamponu ve vánočním papíru mám radost. Mám radost, že to můžu stále zažívat. A můžu to zažívat, protože žiji ve své rodině.

Minul čas, kdy středobodem pro moje rodiče bylo moje rozechvění u vánočního stromku, minul i čas, kdy jsem se stejným zápalem sledoval já svoje děti. Dnes, všichni už dospělí, si dopřáváme vzájemné pozornosti a ti dospělejší, tedy moje žena a já jsme ve fázi tiché touhy po někom, kdo ještě není a kdo by tomu stromku přenesl zase hlubší smysl. Jsem v tom optimista, protože nový život je život sám.

Řekl bych, že vánoční rozjímání se může nést v duchu všeobjímajícím i osobnějším. Pro mě jsou možností trochu bilancovat. Došel jsem k závěru, že nastává něco jako čas první sklizně. Společností rezonují nejrůznější myšlenky jako co je a co není dobro, co nás ohrožuje a co nám prospívá, co dělat a čeho se zdržet. Nic proti tomu. Líbí se mi, když každý říká a koná v první řadě za sebe. 

Naše děti rozhodně nevyrostli v nedostatku a doba jejich výchovy nebyla nějakým bojem o přežití, ale snaha obstát v tomto byla v mnohém určující. Dodnes sklízí moje žena můj obdiv za to, že ty tři malé dědi vyrážely za svým letním dobrodružstvím denně v čistém oblečení. Jak to dělala, nevím. V té době ještě čas dětí nepodléhal stoprocentní kontrole rodičů nebo institucí. Mimochodem, nehovořím o výchově, toto úsilí se dle mého přeceňuje. Mým dětem uvízlo v paměti víc, když jsem je ještě večer po návratu z práce povozil na rámu kola okolo domu, než když jsme společně trpěli u násobilky.

Proč to všechno vlastně píšu? Když slyším o demografické situaci a jak nebude na důchody a co s tím jako budeme dělat, je mi smutno ze své vlastní otázky, proč mít dědi v přiměřeném počtu a v přiměřeném věku je problém? Není to problém. Vlastní biologická reprodukce má hluboký smysl. Nejen pro společnost, pro každého, kdo má touhu zachovat si dětský pohled. A také pro každého, komu je vlastní rodinný přístup - sdílením se radost nekrátí, ale zmenšují se obecné obavy. A líp se rozbalují dárky u stromečku.