Stručný esej o červených trenýrkách

Červené trenýrky nad Pražským hradem vlají dál. Aspoň v mé mysli. Největší zásluhu na tom má sám pan prezident. A nejen to. Význam tohoto symbolu se posouvá ještě dál. Lehce depresivní čtení.

Není to tak dávno, co nad Hradem zavlály červené trenýrky. Nakrátko, performance skupiny Ztohoven byla záhy ukončena, trenýrky byly spáleny. Happening vyvolal zděšení až hysterii v očích části řekl bych prudérní politické a občanské veřejnosti. Slovo prudérní používám proto, protože výroky typu, že na symboly se nesahá, jde o znevážení demokratické přímé volby a urážku voličů, jsou výrazem neúměrně upjaté morálky, které uniká to hlavní, tedy vnitřní obsah. Mě se červené trenýrky líbily, protože jsem je považoval za trefně zvolený symbol něčeho nevinného, totiž jakéhosi českého strejcovství doby minulé. Ta představa stárnoucího muže oblečeného do volných trenýrek s gumou nad pupkem mi připadala vůči prezidentovi až laskavá. Od té doby uplynul nějaký čas.

Jedním z rysů totalitního režimu, ze kterého jsme se téměř před třiceti lety vymanili, byla nadbytečnost důvodu sledovat zprávy, snad kromě zpráv o počasí a ze sportu. Tehdejší Televizní noviny sice formálně byly zprávami, ale nebyly to noviny ve smyslu něčeho nového. Z oblasti běžného života jsme se dozvěděli, že jsou-li na trhu mandarinky, je to výdobytek socialismu, a nejsou-li, no tak máme nějakou tu vešku v tom socialistickém kožiše. A z oblasti postojů tehdejších mocipánů jsme se nového nedověděli vůbec nic, protože jejich postoje nevykazovaly žádnou změnu. Oni se totiž názorově vyvíjet nemuseli a nejspíš ani nemohli. Zdroj jejich moci ležel jinde než ve vůli lidí. Jejich moc byla současně vazalstvím. Takže setrvalý stav - stagnace.

Dnes je doba jiná, ale v něčem se začíná, bohužel, podobat té minulé. Novum je v tom, že chci-li znát postoje své hlavy státu, musím si počkat na určitý publicistický pořad v určité privátní televizi. Co ale nové není, je obsah tohoto pořadu. Naprosto pominu výkon moderátora, který postrádá  jakoukoli míru kritičnosti, aby taky ne, když se tento člověk naprosto neskrývaně předvádí jako podílník prezidentovy moci. Ale dost již o něm. Pan prezident v pořadu moudrou hlavou moudře kývá a prezentuje postoje mocného muže. Pro příslušníky opozice vůči sobě používá pojmenování na škále od neschopného až po blbečka, většinu novinářů považuje otevřeně  v lepším případě za plebs. Správu v jistém smyslu své vlastní BIS ne že zpochybnil, ale v zásadě přímo prohlásil za blábol. Ukázkou jeho ignorantského postoje k veřejnosti je pak bagatelizace problémů trestně stíhaného premiéra, do kterých se evidentně propadá a zaplétá. K tomu všemu se prezident  na této situaci ještě pase, protože mu skýtá šanci na větší míru závislosti premiéra na něm. Tato temná provázanost jejich vztahu je pak zdrojem neochvějného pocitu moci, kterou oba disponují. Mě jako nedostatečně otrlého, stále ještě naivního tato exhibice ještě dokáže vyrazit dech. Otrlé už to nepřekvapí. A právě ono nepřekvapení, onu setrvačnost a názorovou stagnaci považuji za fenomén, který připomíná předlistopadový stav. O prezidentových motivech přemýšlím často a napadají mne nejrůznější. O některých zpívá ve své písni Vladimír Mišík.

Začal jsem trenýrkami a vracím se k nim. V mých očích nad Pražským hradem vlají dál. A ze symbolu něčeho lehce nevinného se staly symbolem něčeho zásadního, závažného. Jejich červená barva ještě rudne a symbolizuje mi prezidentovu tendenci poslat nás cestou zpět v čase a východním směrem v prostoru. Mnozí oprávnění voliči tuto tendenci buď nevnímají, nebo ji dokonce vítají. Já se takovou cestou vydat nechci. A mám na to také právo. A mám právo vyslovit to.