O solidaritě

Vzpomínám na slova V. Havla o pocitech falše z vánočních projevů vzájemné úcty v podmínkách nesvobody, konkrétně ve vězení. My naštěstí máme možnost úctu projevit ze svobodné vůle. Proto projevenou úctu považuji za upřímnou.

Je tomu několik málo let, co jsem si vyrazil na kole do sousedního okresního města vzdáleného okolo 40 km. Profil trasy je jednoduchý - do kopce a z kopce. A protože jsem se i vracel, tak do kopce - z kopce - do kopce - z kopce. Na zpáteční cestě, právě když mě čekala kýžená  odměna v podobě bodu zlomu na vrcholu stoupání a následného dvacetikilometrového  sjezdu až k domovu, stalo se to, co zná každý cyklista - píchl jsem. Nepotěšilo mě to a neměl jsem ani sílu klít. Náhradní duši jsem měl, nářadí taky, tak jsem kolo odnesl do stínu, otočil jej a započal demontáž. Uslyšel jsem hlasité hej, otočil se a proběhla krátká konverzace. Co je?  Ale defekt. Máš všechno? Mám. Tak ahoj. Ahoj. Kolega cyklista odjel, já jsem dobře dojel na událost pozapomněl.

Patřím spíš k těm, kteří bytí na tomto světě nepovažují za bůhvíjakou výhru a ani pořádně nevědí, co je v tom slzavém údolí drží. Stručně a optimističtěji - patřím k těm, kteří se domnívají, že celý svůj život klademe na oltář ve jménu několika delších nebo kratších, intenzivnějších nebo méně intenzivních chvil, pro které prostě stojí za to žít. A za jednu z takových možných chvilek pokládám projev solidarity. Dle mého se v této době solidarita přehlíží. Ve verbálním projevu se často vyskytuje termín sdílení. Myslím, že to není totéž a že solidarita stojí hodnotově blíž. Například s tím neznámým cyklistou v uvedené příhodě jsem sdílel leda tak tu cyklistiku, víc o něm dodnes nevím, přesto byl se mnou solidární.

Solidarita je zatížena konotacemi doby minulé podobně jako slovo kolektiv. Podle mě neoprávněně. Kolektiv jsme odhodili a jsme týmoví (jen tak na okraj). Solidarita si přehlížení (pojmově ani fakticky) nezaslouží. Pachtíme se za za něčím, usilujeme o něco a ztrácíme sílu, odvahu i víru. Když nám kdosi projeví solidaritu právě v této chvíli, má to účinek živé vody. Věřím že to někdy zažil každý a každému ten pocit přeji. Poskytnutá solidarita prostě dává sílu jak příjemci jejího projevu, tak jejímu poskytovateli. Dodnes mě občasně napadá, a berte to s rezervou, že opravdová solidarita Poláků se Solidaritou se  stala fenoménem, který je na začátku osmdesátých let ochránil před vstupem kamarádských vojsk.

V tomto čase na tomto blogu jsme se setkali s chválou lásky, Bible, vzájemné úcty. Tak já bych si dovolil přihřát polívčičku ještě se solidaritou. Ono - všechny tyto jevy spolu nejspíš souvisejí.