V New Yorku v ruské posteli

Dvanáct hodin letu. Praha - NYC - nejenže zrušili pravidelnou přímou linku, ale ještě k tomu jsem si nějakým nedopatřením koupila letenku do Newarku místo JFK. Jak se mi to jen mohlo podařit? Ta Amerika mě tolik nasává, že klidně do budoucna může nastat situace, že si v samotném zápalu vášní koupím letenku do Moskvy.

Ráno v ruské posteli! Ano, můj modrý koberec zeje prázdnotou a já se protahuji kolem šesté ranní newyorského času líně jako kočka u Julie v posteli. Julie mezitím leží na pohovce v obýváku, nechala mě tu samotnou, abych překlenula jet lag a cítila se dobře. Julie je rusky bodrá, svoje srdce má tak otevřený, že je možné se do něho zabalit.

Podruhé jsem v tomhle městě přiletěla žít. Pět týdnů přede mnou a spousta nepomalovaných pláten a nepopsaných stránek. Včerejší cesta z letiště na známou adresu ve mně vyvolává pocit, že jsem přistála doma. Brooklynský byt na HOPE street je úplně stejně dostupný jako ten můj strašnický. Vedou k němu stejné ulice, stejné vůně a stejné vzpomínky. Kráčím k němu já.

A tak si jedu z toho proklatě vzdáleného Newarku v New Jersey vlakem a vystupuji na Penn Station, což je nějaká 34 Street. A vlak je hnusně špinavej a metro je hnusně špinavý a všude mraky lidí. A v momentě je mi jasný, že nejsem v Praze, kde se všechno tak líně sune a převaluje, ale že jsem zpátky v tomhle nabušeném městě, za zvuku bubnů v rytmu chaosu se i s kufrem a jednou velkou taškou unavená po dvanáctihodinovém letu prodírám mezi těly. Ta těla jsou hmotou, lávou valící se ulicemi, které se protínají vejpůl.

A od oceánu vané svěží vánek. Fouká vítr jako blázen a únorové počasí voní jarem a studeným větrem, který rozcuchává moje vlasy ruce nohy pocity. Kde jsi, můj milý? Cítím tvou vůni, na chvíli mě zahaluje vzpomínka, ale to už mě před sebou strká tepající dav směrem k východu a jsem tu. Stojím před bytem a zvoním, zvoníš mi nazpátek a otevíráš, drahá Julie. Ruská ženo, co jsi mě potkala minulej rok ve dveřích a řekla mi, že ses chtěla jmenovat jako já a že sis vždycky přála mít sestru. Jsi tu, stejně jako tvůj byt, jsou to jistoty jistot, že barva tvojí sedačky je pořád v tónech oranže. A já se tu mohu cítít doma, protože tu jsem doma, u tebe, u sebe. A moje zrcadlo je tentokrát vlídnější, neb jsem prostoupena láskou.

A tak usínám na chvilku na té oranžové sedačce, ale to už přijíždí Vlad a pijeme belgické pivo a smějeme se. Je to tak zvláštně absurdní mluvit s vámi napůl rusky napůl americky, prostupuje mě chvění vděčnosti, že existuje něco jako přátelé... Naše duše si daly dostaveníčko v jeden čas a v jeden bod a kouříme spolu na střeše a díváme se na mrakodrapy. Měsíce je na obloze půl a prosvítá konstrukcí newyorského domu. Přistála jsem u svých ruských přátel v americké džungli. A ráno, probouzím se v ruské posteli.