Surrealistické momenty

Na toaletě vedle mě je obsazeno. Usedám na mísu. Škvírou pod stěnou vidím dvě nohy. Dvě nohy jsou ale otočené obráceně než moje. Znamená to snad, že ve vedlejší kabině je muž? Znejistím. Jsem na dámských toaletách. Nahnu svůj obličej dolů, nakloním se tak, že moje oči vidí nahoru. Vidím, jak ta žena stojí rozkročená nad mísou a čůrá ostrým proudem, přesně se strefuje do té roury pod sebou. Japonka.

"Zajdi se podívat k Frickovi." Muzeum. Slavné muzeum v New Yorku. Procházím Central Parkem, je zasněženo a na kluzišti se kloužou brusle. V muzeu je výstava Piera della Francescy. Červené koberce, nohy jako na kluzišti, obrazy ve zlatých rámech. Obrazy, co znám ze školy, nikdy jsem neměla tušení, že je jednou uvidím na vlastní oči. Holbein, Vermeer. Procházím galerií a odcházím. Zádný obraz od Piera della Francescy tam nevisel.

Stříkám sprayem na své obrazy. Spray stéká po papíře a s ním i křída. Neumím to. Zkouším to na všechny možné způsoby. Pak vyjdu na chodbu a stojí tam černoch a v ruce má koště a lopatku. Podívá se na mě a hustým hlasem se do mě zabodne: "Na stříkání musíš nosit roušku." Otočím se a jemným medovým hláskem odpovím: "Jestli mi ještě jednou řekneš něco o roušce, zabiju tě!" Neměla bych se tolik dívat na Tarantina.

V metru jsou turnikety na karty. Projedu kartou a rozsvítí se zelené světýlko. Projdu, protočím se tyčemi. Při výstupu kartu nepotřebuji. V newyorském metru nemají revizory. Poránu otáčím kovovými mřížemi, ale nechce mě to pustit, jdu teda k druhému vstupu, ale zase se situace opakuje. Spěchající dav za mnou je nervózní. Až po několika minutách mi dochází, že jsem nepřiložila k turniketu kartu. Při výstupu ji přikládám a nechce mě to pustit ven. Jak důležité je uvědomit si odkud a kam vstupujete. Případná záměna je neprůchodná. 

"Důvěřuj mi," říkal a díval se na mě svýma chladnýma šedivýma očima. Důvěřovala jsem mu až za hrob. Přestěhovala jsem se přes půl planety. Změnila jsem účes, práci, obličej. Přibylo mi několik desítek vrásek pod očima. Začala jsem se malovat. Začala jsem malovat. Až dneska mi můj učitel sdělil: "Nikdy nikomu nevěř, ani mně!" Sedím v Café Trafica a dívám se na Tebe. Máš na sobě černé triko s bílým broukem. Vstávám od stolu a moje kozačka udělá krok. Na mé pruhované šále zůstane vzorek podrážky. Klapou mi ty nohy jako při včerejší hodině tanga. Zastavuje se mi dech. Podívám se na Tebe a řeknu "Máš hezký triko!" A brouk mi vleze do kapsy od kabátu.