Kanadou na kole - 96.den - Musím odjet do deváté ranní..

.. tak zněl příkaz Alana. To aby mne nezastihla jeho vedoucí… a tak se budím na stole, pokroucený jako paragraf a vyražím.. Přišlo předpovídané počasí, které k tomu stávajícímu doplnilo mrholení, popřípadě ještě „mžení“..

Pavel Kadlíček

Každou chvíli se musím oblékat do nepromokavého, jenže sotva to udělám – svítí slunce.. Tuhle hru dokážu hrát dvě hodiny – a pak na to absolutně prdím. Při kávě na benzínové pumpě mi každý příchozí oznámí „pěkné počasí, ne?“ .. Myslím, že místní jsou štěstím bez sebe, že konečně skončila ta blbá třídenní vedra a vrátila se jejich milovaná „slota“. A tak si to metu po nekonečné cestě, když tu najednou „LOOOOOOOOOOOSSS!!!.. Sice ve vzdálenosti asi kilometru, no požíral si v klidu snídani.. A tak jsem praštil s kolem a přes bažiny se vydal za ním… Nebylo to zrovna jednoduché, v botách mi čvachtalo po třetím kroku… a musel jsem pořád sledovat, kam šlapu… a pak, po sto metrech chci zamířit foťák a… Zůstala jen louka.. a náznak losí prdele v lese.. Opět!

No zvedlo mi to loveckou vášeň! Kdybych se měl vysvléci do naha a běhat po bažinách sem a tam… tak toho parchanta do foťáku dostanu! Přijel jsem do města Gender, které na ceduli hlásalo, že patří mezi deset nejlepších měst ku bydlení v Kanadě.. Nevím, kdo ten seznam sestavoval, no vím určitě, že se u toho pilo. Naprosto nezajímavé město – no  s významným letištěm. Gander je hlavní přistávací letiště pro všechna letadla, která mají problém nad Atlantikem.. Po 11-tém září sem dokonce odklonili všechna letadla a ve městě vypukl jarmark. Když chci z města odjet slyším troubení a pan na mne volá, že mám v patách „kolegu“, který na mne mával a něco mi chtěl… „Gianluca“… to snad neee.. on mne dojel? A opravdu, Gianluca se zubí a valí za mnou z kopce. Přijel jen proto, aby mi předal kolík ke stanu, který jsem zapomněl a aby mi řekl, že losa taky neviděl.. Otočil kolo a valil zpět do města na nákup. Je to pravý italský gentleman. A tak jsem mu zamával, otočil se, pohledl doprava…a LOS! Přímo vedle mne – dokonce dva a samci k tomu. Nemohl jsem ani dýchat. Přes všechna varování, slezl jsem z kola a sešel z náspu… Neustále požírali svoje „zelené hamburgery“.. a já se tetelil blahem. Pak se ten starší vzpřímil a díval se na mne. Napadlo mne, jak se asi brání slono-koňo-jelenovi. Dát mu pěstí nepomůže, kopnout ho mezi nohy.. tam nedosáhnu… Než jsem to dořešil – byli v čoudu. A já svůj myslivecký hon vyhrál. Děkuji Bože!

V dobré náladě jsem dojel před město Gambo, které na mne čekalo na břehu zátoky.. Již z kopce jsem viděl zahradní altán i s piknik stolem u cesty a bylo mi jasné, kde strávím dnešní noc. No cesta byla frekventovaná a altán blízko cesty.. přesto jsem zůstal a ustlal si jen tak na zemi. A tímto jsem udělal další chybu celé cesty… V celé šíři se opakovala noc z Quebec city, s výjimkou ohňostroje. Kolem jedné ranní přijelo auto a svítilo mi přímo do spacáku… věděl jsem, že začíná problém. Když jsem se zvednul, auto prudce vyrazilo a zmizelo… Kolem se rozprostřela naprosto hrůzná tma a ticho. Takový pocit ticha a deprese zažívám jen tady. Dá se říci, že poslední auta projedou po dálnici kolem jedné ranní a pak nic – až zase kolem páté. Všichni trpí strachem ze srážky s losem, která je v noci pravidlem. A tak se rozprostřelo ono ticho a já se ujišťoval, že šlo jen o náhodu.. Po desíti minutách proletělo auto kolem altánu neskutečnou rychlostí a zastavilo asi 500 metrů ve tmě… Slyšel jsem tůrování motoru a do vteřiny bylo smykem u mne a znovu mi svítilo do očí… A zase pryč.. To už jsem věděl, že přijde třetí návštěva, obul si boty – učesal se, všechny doklady a foťák schoval pod dřevěnou podlahu a čekal.. Bylo naprosté ticho a nedalo se ani nikam utéci, protože dokola jen samé bažiny… a tak jsem čekal.. A do půl hodiny to přišlo znovu. Naštěstí se spokojili jen s tím, že dělali „smyk dokola“, tudíž zvedli absolutní vrstvu prachu a pak zastavili u mne a minutu troubili… Jen jsem seděl a snažil se uhádnout alespoň barvu auta… Bohužel nic. Pak auto zastavilo ve tmě a byl klid… sevřel jsem nůž a představoval si, kolikrát ho musím bodnout tím blbým krátkým nožem, než řekne „au“.. No auto zničehonic vyletělo na cestu a bylo v trapu. Seděl jsem na zemi do páté ranní, než se opět rozjela dálnice a já si tak zakryl oči čepici a snažil se dospat ztracený čas… Pitomci jsou holt všude… kupodivu úplně všude.

více info o cestě www.canadabike.cz