… baseballového týmu Rudí Humři města Miramichi a věru, již dlouho se mi tak dobře nespalo. Sice to bylo za plotem, který dělil hřiště od café dříve plošiny Tima Hortona – a to ne, že bych si to místo ku spaní vybral nějak záměrně. Prostě už to tak bývá, že Tim Horton dává na charitu… no a v Miramichi zaplatit baseballové hřiště.. a rovnou si u něj udělal provozovnu. Asi jako když pan Vodička přispěje na házenou a rovnou si tam začne dělat makrely. Já to měl tudíž „dvě v jednom“ – i café i spaní.. Bohužel jsem před usnutím poslouchal hlášení řidičů do mikrofonu o jejich touhách – pro obsluhu, a jelikož jede každý Tim Horton bez přestávky, tak můj mozek i během spaní všechny ty objednávky pravděpodobně zapisoval, jelikož ihned po probuzení jsem políbil opici a šel si na café za plot. Poté jsem mohl vyrazit opět podél Akadského pobřeží směrem k hranicím Nového Scotska po cestě 11.
Pavel Kadlíček
Cesta jedenáct mě včera přiváděla k naprostému šílenství, neboť cesta bez odpočívadel či benzínových pump nedala možnost k úniku před bouřkou, která se schylovala a já tudíž musel při cestě schovat vše důležité, nechat si jen trenýrky a zavolat „pojď si pro mneeee… kryssoooo“ a vyrazit směrem do temna.. Déšť byl osvěžující, no vodní tlak tvořící se za kamiony se dal přirovnat k hadici s plným tlakem ledové vody… a kamení k tomu. Naštěstí mi většina řidičů fandila a dávala to najevo hlasitým troubením a vztyčeným palcem… nebo ukazováčkem? Úplně jsem se vžíval do jejich pocitu, jak na fádní cestě mají najednou povyražení „mamo, mamo vstávej… koukni na to prase, jak jede v tom dešti.., já na něj zatroubím, třeba spadne..“ Když jsem poté uschnul, byl jsem sám sebou znechucen, neboť jsem byl pokrytý zaschlým prachem a sám sobě jsem chtěl dát korunu za šerednost. Naštěstí mne od špíny zachránil obrovský obchodní dům, kde jsem se mohl na toaletách umýt od všeho nechutného, dokud nepřišla pořádková služba, aby mi sdělila, že jsem na dámských toaletách… A já si celou dobu ješitně říkal, proč se na mne pořád chodí dívat ženský a okamžitě odchází pryč… Takže kvůli mně to nebylo..
Zpět ku dnešku, mířím tedy územím Akadie a užívám si neskutečně vlastenecky vyzdobených domků. Vlajky jsou úplně všude… svým způsobem, kdo nemá před domem alespoň pět vlajek, není Akadaň, nebo je to chrt! Pomalu ale jistě mířím k mostu konfederace, spojujícím pevninu a další provincii Princ Edward Island. Jde o 16 kilometrů dlouhý mostní klenot, který si musí každý v Kanadě vyzkoušet… tudíž i já. Bohužel není povoleno jezdit po něm na kole, tudíž musím vymyslet, jak se na něj dostat… může jet třeba kolo na mne! Pro Bobra a Mejlu tu mám ještě příjemně znějící zprávu – mám za sebou první Steak Hache a je věru stejný jako ve Francii, s výjimkou cibule, kterou mi paní navalila do omáčky.. zasílám foto pro seběhnutí všech slin.
více info o cestě na www.canadabike.cz
