Kanadou na kole - 76. den - Šedivé ráno..

…a předzvěst šedivého dne. Snažím se přivyknout na rozdílnost Quebecu od ostatních provincií…no jde to ztěžka. Jiná mluva, jiné zvyky, jiné obchody, jiné jídlo…Učím se opět od začátku. Začínám snídaní na terase místní restaurace…a již z dálky vidím člověka na kole, který se na mne usmívá, což je předzvěst toho, že vajíčka nebudu jíst sám.

Pavel Kadlíček

Onen člověk na kole působil dojmem bezdomovce a jeho kolo byl opravdový extrém, opravdu si přisednul ku mně a já se až podivil, že bude jíst, neboť vypadal …t ak nějak …i  pro místní personál … omšele. No pak se rozvykládal a zároveň  jeho příběhy  spustily liják … a já za to byl rád. Seznámení s Jonaszem … Budu si na věky dávat pozor na to, abych předčasně nehodnotil lidi. Jonasz totiž byl jeden z nejchytřejších lidí, které jsem potkal. Znal vše o Praze, Česku, miloval Havla, Kunderu … netajil se tím, že moc peněz nemá a že bydlí pod mostem v Montrealu…a že si každý rok dopřává cestu na onom skorokole z Montrealu do Quebecu podél řeky… Mluvili jsme a mluvili, až nám obsluha nechtěla dolévat café. Jonasz mi vypravoval o životě a naprosto mne překvapil větou, že šetří peníze, aby mohl zemřít ve Francii v Bretani. No není to výsostné? Poté nasednul na kolo, a než jsem stačil zaplatit byl pryč…dalo mi fůru práce jej dohonit … a předjet … abych mu dokázal, že jsem mladší a zarputilejší. No na Jonasze nemám ani v nejmenším. Díky za tě, chlape!

Města a vesnice naprosto změnily ráz a v podzimním počasí, které do oblasti padlo jsem si připadal spíše jako ve francouzském středohoří. Neuvěřitelně krásné a udržované cyklostezky mne vedly podél vesnic, no já záhy zjistil, že mám problémy s nakupováním jídla. Po cestě chyběly supermarkety a jedinou volbou byly soukromé a předražené obchůdky. Od nádherného přístavního města Sorel jsem se odpoutal stěží, abych zahnul do vnitrozemí do města Princeville, nebo-li místa odkud  vzešla moje kytara. Čekalo mne přes 100 km a bylo mi jasné, že hračka to nebude. Každou chvíli pršelo, mžilo, mlha, zase déšť…a hlavně příšerné vlhko. To mne zabíjelo a zabíjí nejvíce. Není věc, která by byla suchá … smrdím jako kůň po pardubické a stydím se vejít do obchodu, neboť jsem úplně „durch“- nejraději bych dával objednávky oknem, nebo posílal papírek s nákupem! V lese potkávám srnu místního jelena zvaného Elk … naprosto mi zkřížila cestu a já se mohl unadívat té krásy. Pokud to tedy nebyla atrapa … no atrapa nežere trávu a listy! Za městem Drummondville nacházím hříště a malou tribunu a můj instinkt velí „pro dnešek zalézt tam“, to že jsem udělal správně se potvrdilo kolem půlnoci. Šlo o nejsilnější bouřku po dobu mé cesty.  Byl jsem skrčený pod střechou, blesky lítly zleva zprava … a lijáááááák … bože to jsem neviděl. No já byl v suchu a usmíval se, neboť jsem dopíjel poslední trošky českého piva. „Děkuji instinkte“.

více info o cestě na www.canadabike.cz