Kanadou na kole - 73. den - Quebec je na dohled…

…a stal se mým hlavním úkolem. Zdolat hranice  Quebecu!!! Nebyl to úkol až tak náročný, neboť jsem spal od hranice 25 kilometrů, no veškerá mysl se upínala jen tam. Po měsíci a půl tak opouštím Ontario a konečně přijde nějaká změna … a změna tuze veliká, neboť mi skončí angličtina a započne regulérní francouzština dle mínění Kanaďanů, je Quebec největší a také nekrásnější provincií a café je tam to nejgalantnější v evropském stylu. Na cestu do „jiného sektoru“ jsem se pro jistotu vyzbrojil výrobou tuňákové pomazánky a třicíti krajíců chleba.

Pavel Kadlíček

Měl jsem taky ráno plné smutku, neboť se mi zlomilo ráhno kanadské vlajky, kterou sebou táhnu od druhého dne své cesty…vlajku nalezenou na zemi při stoupání na Manning park jsem chtěl zavěsit doma do studia jako excelentní suvenýr…a pověsím tak leda prd…Stát se něco s Opicí, tak snad umřu žalem! Hold vlajka je pryč, ale zase ubyla starost.

Stavuji se u Tima Hortona na poslední ontarijské café. Je tradičně narváno a já si ve frontě vzpomněl na historku, kterou mi pověděla Jarmila. Když se po revoluci její známá rozhodla založit  cestovku pro dovoz nadržených Čechů do Kanady, nevěděla, že první davy turistů budou spíše z bohatších vrstev. A tihle ještě ke všemu měli plno výhrad ke všemu … a hlavně k tomu, že nebudou na pokoji v hotelu, kde bydlí černoši a že nebudou dělat piknik v parku jako nějaká prasata na trávě. No prostě se oné známé otevřel svět obludnosti českého původního národa. A jako vrchol zažila story u Tima Hortona, kam Čechy vzala – Tim Horton nemá na míchání kávy lžičky, nýbrž tenké plastové tyčky … No a po návštěvě Čechů musel Tim Horton objednat nový kamion míchátek, neboť Češi ty původní sebrali domů v domnění, že jde o tyčinky … Mazeeeec!!! Já mám teda taky milé „cafestory“. Od začátku své cesty si lámu hlavu, jak se dělá díra do plastového vršku pro pití při chůzi …. našel jsem si dokonce svoji metodu, ke které jsem potřeboval onu plastovou tyčinku a díky ní jsem prorazil do vršku díru … a tou pak pil jako vlaštovka z potoka … až Zdenek v Hamiltonu zůstal udiven nad mým systémem a povídá „to děláš schválně?... nebo máš problém …“ a vzal do ruky můj vršek a ukázal mi šipky vlisované do vršku – lehce v onom místě zatlačil a víčko bylo okamžitě uzpůsobené k otevření – i zavření.Samo sebou jsem Zdeňkovi řekl, že jsem to věděl … a že mám jen rád svoji metodu vypěstovanou od dětství. A hned druhý den jsem běžel k Hortonovi lámat víčka a křičet u toho „heuréééééka“. Příhoda blba – leč moje!

A tak jsem vjel do Quebecu … Nebylo to s žádnou pompou … žádný obří billboard, tabule či cedule … nic. Jen francouzština na vývěsních štítech … a dokonalé cyklostezky … až neskutečně dokonalé. Ta s číslem 5 mě vedla přímo na Motreal a já se tak proplétal davy lidí na kolech a bruslích. Byla sobota a tohle byla jasná předzvěst blížícího se velkoměsta. Celou cestu jsem přemýšlel, jak jen provedu průjezd obřím Montrealem … Toronto jsem zvládnul díky krajanům … No tentokrát je moje pozice špatně načasovaná a je mi jasné, že do města přijedu večer – tudíž v nejhorší dobu. Cestou zdravím protijedoucí a protichodící … tak jak je tu zvykem … a očima s setkávám s jedním projíždějícím, aniž  bych tušil, že mne míjel anděl strážný. Když jsem totiž o kousek dál dojídal poslední tuňákový „pajšl“, onen anděl se ku mně přiřítil se slovy „nazdááár … ty si z česka? Všimnul jsem si vlajky a musel se vrátit, abych se přesvědčil…“ Bože, Franto…ještě že máš ostříží oči a dobré srdce!!!“  Franta byl na cyklo-výletě se svoji dcerou a bez okolků mi nabídnul přespání v Montrealu u něj doma a ještě k tomu pozvánku na večerní koncert jeho kamarádů … Předal mi adresu, slovo dalo slovo – po šesté před domem … a jel dál. Tak to tady chodí u dobrých lidí … Jako na hané! Franta je velký cyklo-milovník a sám projel části Kanady i Států na kole … díky tomu prý ví, co to znamená „spát v klidu!“ Čekala mne ještě 60km cesta do nitra města, no šlapalo se již velice lehce a s úsměvem na tváři. Po šesté jsem opravdu stanul na adrese Montclair a očekával Frantu, který se záhy přiřítil i s nákupem a se speciálním darem pro mne – sendvičem jménem Smoked Meat z Peet´s Store – což je opravdová kulinářská bomba, na kterou se čeká fronta a kdo ji nevyzkoušel … umře s pocitem blbaJ Nejlepší pivo je prý Plzeň a nejlepší sendvič je ten od Peeta. A to ještě „ACHTUNG“, neboť všichni si prý myslí, že ten nejlepší sendvič dělají u známého severoamerického maglajzu jménem Schwarz´s. No zkušený Franta objel Montreal – kraj a objevil Peeta – a jeho jídlo to onomu komerčnímu fast foodu natřelo na celé čáře!  A musím uznat, že zaslouženě – fakt to tady miluju! Před obchodem na zmiňovaný koncert jsem ještě mohl proniknout do Frantova života, který je tradičně neskutečnou směsicí zážitků a životních rozhodnutí. Franta měl situaci „ulehčenou“ sňatkem s francouzkou, což mu umožnilo pomyslně jednodušší odchod v šedesátém osmém. Musel prý pouze zaplatit státu zpětně školné – a tím se zbavil českého břemene – jen pro informaci o výši poplatku pro ty z Vás, kteří chtějí emigrovat třeba do Zimbabwe – neboť je to veselé, tudíž školné za jedenáctiletku vyměřili na 1650,- dolarů. Tudíž zmizněte v době nejlepšího kurzuJ Franta se zde vypracoval na státního zaměstnance starajícího se o bezpečí dětí v problémových rodinách. Nemusím snad zdůrazňovat, jak vypadá vnitřní etnikum Montrealu a kolik má asi Franta práce … a nemusím ani zdůrazňovat, kolik práce má jedna sociální pracovnice v cikánském ghettu v Přerově … kolik Franta v Montrealu … a hlavně kolik odvahy. Ono vlézt do domu plného portorikánců a říct „Jose Mannueli … přestaň mlátit toho nejmenšího , nebo se vrátím – se mnou zákon – a ještě ti dám po palici osobně!“ a tak jsem hltal Frantův příběh a nechal se provázet nočním Montrealem. Koncert konající se v přízemí místního pubu byl velmi osvěžující. Skupina v naprostém multi-kulturním složení se zpívající rakušankou, byla veselá kopa a sklízela zasloužený potlesk. Nic nevadilo, že skupina měla pouhých 8 songů a jako přídavek zopakovala ten poslední … Stejně si to všichni užívali … a nejvíce asi já, neboť to byl jeden z mála kulturních večerů v Kanadě, kde jsem nemusel držet svoje kolo – a ještě se seznámil s dalším skvělým párem Jirkou a Jitkou a fotografem Tomášem … prostě jsem měl možnost pustit si opět „hubu na špacír“ v rodné řeči … čímž se omlouvám všem zmiňovaným, že jsem je nepustil po celý večer ku slovu … no když se rozjedu – jsem k nezastaveníJ Koncert skončil ku jedné ranní a mě se najednou udělalo strašně smutno po muzice, po kapele a vůbec…Ale už to zvládnu. Byl to opravdu krásný večer a já opět lehal do peřin!! Co může být lepšího? Věru nic – díky Franto!

více info na www.canadabike.cz