..že jsem nervózní.. To rozhodně ne. Ale asi mi to moc nejde, neboť se Marie i Anthony permanentně usmívají.. Anthony mne naprosto konsternuje prohlašením u kávy: "volal sem na letiště, v kolik můžeme dorazit na check-in s kolem a říkali, že klidně 4 hodiny před odletem".
Pavel Kadlíček
Bylo to pro mne jako čtení z Koránu a já okamžitě vystřelil od stolu chystat se na odlet. No Tony ani nehnul brvou a pronesl: "stačí, když tam přijedeme necelou hodinu před odletem... důležité je pořadně se nasnidat, je pěkný den" .. Bóóóžéééé, moje srdce pumpovalo na doraz a Tony má chuť snídat:-)..No uznale smekám. neboť Tony měl opět pravdu. Letište mělo naprosto rodinou atmosferu, Tony se s každým zdravil, já na každého usmíval.. váhu kola či brašen naprosto nikdo nezkoumal a navíc sem obdržel poplatek za kolo přímo směšné ceny. Zbývalo jen nechat věci očmuchat rentgenem... a to vám bylo milé. V oné familierní atmosféře se ten stroj pojednou zastavil a oba "čmuchalové" zbystřili! Vy máte v brašně bombu do vařiče?? Necháááápu!! No spíše cháááápu!! Jak mohli v tom bordelu poznat bombu od vařiče a zaroveň, jak sem mohl být tak blbej, že sem ji tam nabalil... Následovalo kompletní rozdělání a vybalení... Bóže, to jsou věci, co nesnaším. Všichni tak vidí ten můj bordel, moje staré ponožky.. šmarja pasta na zuby v botě, brýle zabalené ve slipech... fůůůůj.. kde je ta bombááááá! Bomba letí do koše a já mužu balit - snad naposled!
A pak už jen loučení. Loučení s Tonym a Marii-Claire. Stražní andělé. To nejkrásnější v závěru cesty. Neskuteční lidé. Já je fakt miluju... No všechno uvnitř hlavy se připravuje na odlet... všechno.. pětkrát na záchod před odletem, žvýkačky proti zvracení, stres a těšení v jednom... úúúúúúúúúúúúžžž....a než si člověk přehrál pár písniček v letadle a než sem z té výšky našel ty "své" cesty proběhlo hlášení, že budeme přistávat v Torontu.. A stejný scénář.. pětkrát na záchod (že by prostata?), poslední Tim Horton (jako suvenýr nakupuji dvakrát meaple pecan danish k pražskému pressu .. a opětovné "úúúúúúááááááááá..." a už to letí. Famozní je, že letadlo ze St. John´s se mnou smýkalo 4hodiny do Toronta, aby mi po startu z Toronta bylo oznámeno, že naše trasa bude nad St.John´s a Londýnem... Takže já coural čtyři hodiny tam a zase sem... zbytečné nafty - či na co to lítá.. stačilo, kdyby se pro mne stavili.. a mohl sem mít ještě poklidnou večeři v St.John´s. No oni vědí... já jim do toho kafrat nebudu.. A pak už jen pokus o spánek... a přivítal mne deštivý Frankfurt. Opětovná kontrola zavazadel, která mne přivedla k infarktu, neboť sem si jako poctivý pitomec po celou cestu Toronto - Frankfurt vyptával od letušek piva. Až sem musel působit jako dementní alkoholik na výletě. Celé letadlo spalo, jen já měl vždycky ruku nahoře a žadonil "pivo prosím". Nebylo to lecjaké pivo. Byl to Heineken, zadarmo a jako suvenýr byl nedocenitelný. A s těmito Heinekeny sem napochodoval na kontrolní stanoviště... a s pocitem koně po pardubické je předal na kontrolním stanovišti kontrolnímu orgánu. Všechna piva byla hozena do popelnice... a já jen pronesl "je to Heineken, vezměte si je domů".. no německý oficír suše prohlásil "chápu váš smutek, no předpis je předpis...". Sakra, já chápu předpis na bomby, nože, vývrtky... no tohle byl Heineken!! Tohle teroristům podle mně nikdy nedošlo, že díky jejich blbosti si nemůžou po nějakém atentátu ani přivézt domů ze dvě piva.. Poslední start... letadlo krouží nad Berounkou..., vidím že políčka jsou řádně obdělána, sluníčko svití, dálnice na Lovosice je ucpaná.... srdíčko bouchááááá.... popadám brašny... netrpělivě očekávám alespoň zbytky mého kola.... přicházejí první gratulační zprávy... a já tlačím to "vozíkové monstrum" k východu... a je to tady!! .... Jupííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí... jsou tu všichni nejmilejší.... jupíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí........... Jsem doma... děkuju můj bože..... děkuju
