Kanadou na kole - 107.den - Finále je přede dveřmi a za třemi kopci

.. od časného rána sem nedělal nic jiného, než že jsem práskal jednu fotku za druhou, neboť v sedm ráno byl Cape Spear jen a jen můj. V dáli jsem sledoval úžinu vedoucí mezi skalami do přístavu v St. John´s a hledal jsem ten vhodný okamžik sednout na kolo… a prostě TO DORAZIT!

Pavel Kadlíček

Do finále mě vyslal až zástup důchodců, kteří mi třepali vším, čím se třepat dá a následně  mě pokřikovali vítězoslavně na cestě do prvního kopce. Bylo pod mrakem a uvnitř mé hlavy bylo jasno… Dva kopce… jeden kopec… a pak se to přede mnou otevřelo… Pohled, na který jsem čekal skoro rok. Pohled, kvůli kterému jsem skoro čtyři měsíce nemačkal brzdy, abych tam byl včas – tam v St. John´s.  Sletěl jsem do města z výšky dvou set metrů jako raketa… Usednul jsem u Tima Hortona na „medium café and maple pecan danish“ a snad hodinu čuměl do blba a na přístav… CÍL! Dál už nejedu… Čekal jsem náznak vnitřního truchlení a kňourání… nic se nedostavovalo. Jediné, co se dostavilo, bylo varování od místních, že se blíží hurikán – tuším Earl a že dorazí do města v sobotu ráno, ať si dám pozor. Tato informace mi naprosto vyprášila mozek  od sentimentu a já se rychle odebral hledat smluvené ubytování přes internet ve městě.

Do hodiny jsem našel ulici, ale nenašel jsem číslo domu… a dotyčné nikdo neznal. Nakonec jsem dostal typ na dům na začátku ulice, kde se prý scházejí podivní cyklisté. Vida – to bude ono… Doma ale nikdo nebyl a telefon nikdo nezvedal. Pojal jsem podezření, že šlo o nedorozumění a že se seznámí s hurikánem Earlem v mém stanu na periferii… A pak se stal zázrak… Opravdový zázrak. Seděl jsem na schodech onoho domu a sledoval paní, jež parkovala přímo naproti své Porsche. Optala se mě koho hledám proběhla tradiční informace co a jak… a po devíti vteřinách pronesla  „Pojď spát k nám“ … po dvaceti vteřinách ukázala  pokoj… postavila na café, ukázala které dveře mi nechá odemčené… a bylo to. zázrak s velkým Z. Za hodinu se rozsvítilo v protějším domě a já pro  jistotu zašel na optání, zda-li jde o adresu, kterou jsem původně hledal. Úžasní lidé potvrdili, že ano a že mě očekávají… já dal přednost své nové hostitelce. Přesto mi majitel protějšího domu naprosto vyšel vstříc a šli jsme spolu do města shánět krabici pro mé kolo na cestu letadlem a ještě mi dal k dispozici jeho kompletně vybavenou cykloopravnu pro přípravu kola… Mohlo to dopadnout lépe? PRD!!!

Vydal jsem se poté do města na závěrečný ceremoniál… pro jistotu s odstrojeným kolem. Město je opravdu tvořeno strazne  směrem do přístavu a představa, že tlačím kolo tam a zpět z důvodu nějakého pocitu, mě přiváděla do blázince. Dorazil jsem tedy do Harbour Parku, abych provedl ve vší intimnosti onen akt, na který jsem se tak těšil, pro který jsem šlapal od rána do večera… Nalít vodu z Pacifiku do vod Atlantiku. Tenhle akt jsem samozřejmě nevymyslel já… jde o tradiční cestovatelskou posedlost „něco někam přelívat či přenášet“. A tak jsem za hlubokého výkřiku a za potlesku pána na lavičce provedl vše jako ve filmu o  Terry Foxovi… A bylo po všem. Vlastně ne, zbývalo ještě najít kultovní nultý kilometr, což je vlastně značka označující začátek trans-kanadské dálnice… Ten jsem našel až den poté a zcela náhodně poblíž železničního muzea. Dílo bylo dokonáno a sliby byly splněny… Co jsem mohl chtít více? Do hluboké noci jsem pak v domě s Marií popíjel pivo se zbytkem rodiny a bylo mi tak nějak smutno a dobře zároveň. Tahle vstřícnost mi vyrazil dech a pokud to mám brát jako tečku za svým putováním – pak je to MAXITEČKA!