Jižní Amerikou na kole - 26.den - Budík na šestou ..

.. a míchaná vajíčka na tři bulky. Tak zněl základní povel pro moji pravou mozkovou hemisféru, neboť ta levá se zabývala předodjezdovým stresem a plašením. Ono to totiž není jen tak, usednout v cizí zemí do autobusu, pochopit taktiku nastupování a vystupování a hlavně - přečkat v něm 22hodin a ještě s kolem! Moje levá mozková hemisféra si totiž dobře pamatuje, že na základní škole se mi říkalo "blujan" při každém školním výletu absolvovaném v autobuse.

Na lyžařských kurzech jsem omdléval jen ze smradu z nafty a odéru staré karosy a nejdelší cesta, co jsem busem absolvoval, byla do Paříže..., zpět jsem jel raději stopem, neboť mi došla odvaha a igelitové sáčky. No a teď tohle. 22 hodin přejezdu většiny pouště Atacama. No nic, zbalil jsem všechny věci zabalené tak, aby se v autobuse vyjímaly, posilnil se snídani tak, abych zvracel co nejtišeji, čili jsem se napil vody a hodinu před plánovaným odjezdem autobusu vyrazil na terminál do města Calama.

Město teprve vstávalo a špaček s popelářem vítali nový den, když jsem míjel autobus s nápisem Tur Bus. Jen se tak mihnul, všimnul jsem si rozesmáté posádky a moje srdce počalo bouchat nepravidelně. Na terminál jsem přiletěl za tři minuty, opřel kolo a čuměl do zcela prázdné čekárny. Děvčata za přepážkou měla ze mě mírné oživení, než se jedna odhodlala pro otázku "na co čekáte"? Byla to absolutně blbá otázka, neboť to byla ta sama slečna, která mi den předtím lístek do Santiaga prodávala a opisovala kružnice vzduchem z toho, že si chci vzít do autobusu kolo. "Čekám na autobus do Santiaga" .. "ale ten již odjel".. "Jak odjel? Vždyť jede v osm!" "To ano, ale je čtvrt na devět".. a ukázala mi hodiny na mobilu!

Svět se zastavil, srdce mi přestalo bouchat, sonda Galileo v kosmu přestala vysílat a v nedalekém lomu na měď, narazili na hlínu. Nic, pusté nic, jen funění psa na podlaze. Dva dny čekání v prdeli jen kvůli tomu, že sem nevěděl o přetočení ručičky o hodinu dopředu. Sám sebe jsem nepoznával! Chodil sem zleva doprava a pořád křičel "no!no!" ...a vrazivši hlavu do štěrbiny ve skle přepážky zvolal jsem "pór favor, help me please!!". Tohle spojení zoufalství a mezinárodního dialektu muselo zabodovat, neboť děvčata zvedla telefon a telefonovala jako na mistrovství světa v první pomoci. Obvolala snad deset společnosti a jediné co sem z hovorů pochytil bylo: loco, una hora, bycicleta, bolivia a smích. Shrnuto a podtrženo: Máme tu blba, co si od Bolívie nepřetočil hodinky, dva dny tu courá po městě se špatným časem a pak si přijde na autobus a brečí.... Juane, vezmi ho k sobě do autobusu... No a světě div se, nějaký Juan mě fakt vzal za šest hodin poté.

Děvčata dostala každá po čokoládě, Juana jsem objal, Juan objal kolo s tím, že to se do kufru autobusu nevleze, ale když viděl můj výraz - zavřel raději hubu a kolo tam nacpal. Já tak mohl s pocitem uvolnění zabrat své místo v prvním patře a připravit se na blití. Luxus chilských a vůbec jihoamerických autobusů na dlouhé vzdálenosti je ovšem tak prvotřídní, že zabodnul jsem sluchátka do ovládacího panelu, pustil si film, kde si navzájem řezali hlavy, srkal café a přes černé brýle pomrkával do setmění na všudy přítomnou Atacamu za oknem. Ten pohled byl skličující a děsivý. Písek a kamení, duny, prach a broky, kam až oko dohlédlo. Bez vesnic, vody a jídla. Sem tam jako zpestření stovky křížů kolem cesty jako upomínky na usnuvší řidiče, které ukolíbala absence zelené barvy a nuda prostředí. Byl jsem šťastný, že nechal jsem se přesvědčit a absolvoval tenhle přejezd autobusem, tak jako většina dálkových cyklistů. Tímhle jsem si trošku nadběhnul i s ručičkama dozadu....a vo tom to je!

více foto zde