.. tělo to fakt potřebovalo. Byla přede mnou těžká etapa, na hraniční přechod Tambo Quemado, s Chile. Cesta se měla tlačit ku 4 300 metrům a skoro celou cestu do kopce. Nechal sem si tedy ráno udělat snídani, což obnášelo vajíčko v toustu a café. Vzal jsem si vše sebou do kuchyně a usadil se s místníma k jejich stolu. Snažil sem se nedívat, na čem mi vše vařili, neboť kůže že včerejší lamy byla stále hozená na zemí a na bordel v kuchyni, kde se pářili čerti, by bylo nutné pozvat deratizační jednotku.
Ostatním to ale nevadilo, neboť někdo donesl rubikovu kostku a ta byla středobodem zájmu všech. Musím konstatovat, že pohled na bordel a způsob života místních je silné zavádějící. Je pro moje dobro si na to zvyknout, neboť tohle je jejich způsob života a já jsem tu cizinec. Ve výsledků všechno nějak chutná a to je to hlavní. Na představu McDonald při cestě v rámci krize musím zapomenout nato a tata. Mám co sem chtěl, tak držím hubu.
Vyrazil sem tedy na stokilometrovou etapu s dobrou náladou, při které mne držel asi hlavně Cimrman (díky Konva) a při tom stoupání neustále do oblak sem netrpelivevyhlizel nejvyšší horu Bolívie-sopku Sajama. Po padesáti kilometrech se vyloupla z mraků a mne se zatajil dech. Vidět tuhle krásu, obklopenou naprosto drsnou a liduprázdnou krajinou, je nepopsatelné. Kdybych věděl, že její velikost mne bude provázet ještě další tři dny, tak bych na ní pořád nečuměl. K večeru se přihnal tak silný protivítr, že můj tachometr nepřekročil osmičku. Viděl sem v dali Tambo Quemado, ovšem navigace mi dávala jasné najevo, že byť jej vidím, tak je to stále 20km. Bylo to naprosto nekonečné. Vichr, teplota k nule, padající tma a já na dně. Ujel sem vždy 100metrů a dalších 100 šel, nebo jen tak zhluboka dýchal. Trvalo mi to přes dvě hodiny, než sem vjel do odporného přístaviště pro čekající kamióny na odbavení před hranici s Chile. Vzal sem za vděk jediným ubytováním, dostal příšernou cimru bez oken a ujištění, že najíst nedostanu. Navlečený do všeho, nakouknul sem v té špinavé díře do lokalů, ale bylo mi jasné podle ksichtů hostujících, že jestli chci vyšetřit slzný plyn na psy, bude lepší zalézt do pokoje a zamknout se. Vytáhnul sem tedy na pokoji vařič a udělal si tuňáka s testovinama, čímž sem půlku ubytovaných řidičů přiměl k odchodu do hospody na prachbídnou flaksu, neboť ta vůně se šířila jako tyfus...., nebo si to alespoň myslím?
více foto zde
