.. to máte 24 hodin. To máte času, že nevíte co s ním. Tedy, normálně by jste věděli, ale když jste v noře, jako je Calama, tak koulíte očima.... protože i tak se dá zabít čas. Já chtěl tento prostoj využít k návštěvě již zmíněné Chuquicamaty, neboli největšího povrchového dolu na světě. Dlouho jsem se rozmýšlel, neboť jde o díru v zemi ... a neznám moc lidí, kteří by si zaplatili za čumendu "do díry". Naštěstí je prý společnost díru vlastnicí - Codelco group - slušně vychovaná a oproti jiným vlastníkům děr, např. Macocha group - požaduje pouze dobrovolné čučovné.
Za tento bakšiš vás proškolí, pustí vám film, kterak díru hloubili a nakonec vás na dvě hodiny odvezou na zážitek. Dle informací z vnějšího světa, neboli ze světa mimo díru, jde o zážitek po dechu lapající a to hlavně pro děrofily. Vždyť samotná díra má skoro pět kilometrů na délku a kilometr do hloubky a šťourají se v ní již sto let. Ostatně, za sto let se dají s krumpáčem v ruce udělat divy. Měď, které je v téhle díře zásoba na dalších sto let, živí Chilany nadmíru dobře a tohle měděné prvenství jim prý nemá kdo vyfouknout. No, ještě se uvidí. Tak mne napadá, jelikož píšu bez diakritiky,.. jestli chápete, že se v dole teží měď a né med!! To by byl totiž úplně jiný, uchvacující příběh.
Celou tuhle informační desetiminutovku bych mohl zakončit tím, že jsem přijel do společnosti Codelco, abych zjistil že v sobotu a neděli se do díry nečumí. Je to k vzteku, ale chápu, že i díra má právo na klid. Rozhodnul jsem se tedy, že do Chuqui zajedu na kole i s vědomím, že do areálu nenahlédnu, ale že budu alespoň na okamžik součástí měděného světa. Výpadovka mne vyvedla za město a já měl tu šílenost přímo před očima. Chybělo mi šestnáct kilometrů, ale velikost onoho lidského díla vzdálenost zkracovala. Čím jsem byl blíže, tím větší pocit hnusu a nechutenství jsem v sobě měl. Nahromaděná struska vytvořila nové pohoří, nad lomem velikosti města se vznášel rezavý prach, po cestě jezdila auta velikosti obřího kola ve vídeňském Prateru a vůkol, kam až oko dohlédlo jen prach, písek, vítr a Dalího pískové barvy. Zastavil jsem na přilehlém hřbitově, hladil si psa, který se pravděpodobně odmítal vzdát svého pana a civěl na to "podivno". Vše ještě umocnil nápis na protějším kamení, že Bůh existuje...., zřejmě nějaký znalec.
Zničehonic, se mi tam již nechtělo. To mužů, po návratu domů zajet s Majerem do ostravské koksovny, do karvinského revíru, nebo do Třínce... zalapat si po dechu jako ryba a dostanu to i s kratkozobakovym překladem. Otočil jsem tedy kolo zpět do města a užíval si vnitřní zelené. Nakoupil jsem maso, rýži na rizoto, víno a uvelebil se ve stínu stromů svého kempu, kde jsem zcela osamocen jedl, zřal a hodoval s výhledem na kopec Chuqui. Se zamaštěnou hubou posílal jsem na dálku vnitřní sílu všem pracovníkům v dole a zároveň společnosti Codelco vzkaz: až narazíte v dole na nevyčerpatelnou zásobu piva, nebo hovězích steaku, tak k vám těch dvacet kilometrů sjedu..., ale na měď, na tu já vám dámy a pánové.... seru!
více foto zde
