Mobilizace v září 1938

Nástup Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933 a neúspěšné jednání na odzbrojovací konferenci v Ženevě v letech 1932 a 1933 byly předzvěstí konfliktu, jaký lidstvo dosud nepoznalo. Obsazením Rakouska 12. března 1938 byla válka již neodvratná. Rostoucí napětí jara a léta roku 1938 ukázalo, že v době zvýšeného ohrožení státu není možno v československém případě vystačit pouze s mírovým stavem armády. Proto již od jara roku 1938 začalo povolávání záložníků na krátkodobá cvičení.

Opětovné zostření vnitropolitické situace po Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září 1938 nakonec vedlo k vypuknutí henleinovského povstání v československém pohraničí. Ještě téhož dne bylo v některých pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo a do bojů s povstalci zasáhly vojenské asistenční oddíly. Následujícího dne na státní hranici zaujaly své postavení prapory Stráže obrany státu a na polní velitelství se odebrali velitelé útvarů určených k ostraze státní hranice.

Eskalace vojenského a politického napětí vedla následně 17. září k povolání 1. ročníku I. zálohy. V dopoledních hodinách 22. září byla vyhlášena ostraha státní hranice. Ještě téhož dne bylo přijato rozhodnutí o provedení krytu státní hranice, spojené se zaujetím hlavního obranného postavení a uvedením opevnění do plné bojové pohotovosti.

Vrcholící politická krize si nakonec vynutila vyhlášení všeobecné mobilizace. Na jejím uskutečnění se československá vláda usnesla ve večerních hodinách 23. září a vyhlášena byla rozhlasem ještě téhož dne.

Do zbraně bylo povoláno 18 ročníků, což představovalo milion sedmdesát pět tisíc mužů. Vojáci „československé“ národnosti nastupovali odhodlaně a nadšeně. Během 24 hodin se u svých útvarů hlásily tři čtvrtiny vojáků! Z vojáků německé národnosti nedorazila k útvarům asi třetina. Prezident Beneš telegrafoval diplomatickým zastupitelstvím: „Průběh mobilizace bezvadný, lid absolutně pevný, vláda plným pánem situace.“ Náčelník hlavního štábu generál Ludvík Krejčí 28. září hlásil, že armáda je už zcela připravena čelit útoku. Německé velení pochopilo, že úspěšný průběh mobilizace udělal škrt nadějím na rychlé a hladké vítězství.

V době vyhlášení mobilizace československá armáda disponovala na svou dobu velmi dobrou výzbrojí, mimo jiné přibližně 350 tanky, téměř 5.000 dělostřeleckými hlavněmi, 887 bojovými letadly, více než 38 tisíci lehkých a sedmi tisíci těžkých kulometů. Kromě toho bylo stavebně dokončeno a z velké části rovněž vyzbrojeno téměř 10.000 objektů lehkého opevnění a 263 těžkých objektů.

Po léta pracně budovaný bezpečnostní systém Československa se ovšem na konci září 1938 zhroutil a země samotná se ocitla v silné mezinárodní izolaci. Z Malé dohody zůstalo věrné jen Rumunsko. Hlavní spojenec Francie nás nutil k podrobení se Německu a netajil se tím, že vojenskou pomoc nehodlá poskytnout. Pomoc Sovětského svazu, sama ostatně dost problematická, byla podmíněna postojem Francie. Další státy, tj. Maďarsko a Polsko, jen čekaly, kdy budou moci získat také něco pro sebe. O osudu Československa se nakonec rozhodlo na schůzce čtyř mocností v Mnichově, kde byla podepsaná smlouva, jež Československo nutila Německu vydat pohraničí českých zemí.

Generálové v čele s Krejčím, Prchalou, Vojcechovským, Lužou žádali, aby se stát přesto postavil německé agresi na ozbrojený odpor. Rozhodující slovo měl ale prezident a ten v zájmu „zachování národa“ prosadil kapitulaci.

Nemá smysl rozebírat vojenské plány a uvažovat, jak by válka probíhala a skončila, kdybychom se bránili. Historie nezná kdyby. Jisté je ale jedno: Československá armáda přes vůli velení na přání politiků, zejména Beneše, nebojovala. A náš národ z toho má mnichovský komplex dodnes.