Nostalgické Vánoce

Čas obrousí vzpomínkám hrany, a tak svoje dětství vidím docela idylicky. Všechny ty vánoční přípravy mě bavily.

Den dva před Štědrým dnem se pekly vánočky a kuchal kapr. Tyhle dva úkony zkrátka patří k sobě. Pro pomáhání u toho bylo příležitostí spousta, pořád se něco krájelo, obíralo, míchalo. Nejprve se ráno zadělalo na vánočky, což představovalo přípravu kvásku, jinak v rodině málokdy používaného. Následovalo tření másla, nikdy jiného tuku, se žloutky a cukrem. Zadělávání těsta se vždy účastnila téměř rituálně celá rodina, i otec. Vánočky jsme pekli z kila mouky, a to už je pěkná dřina! Jeden držel velkou mísu, druhý zpracovával vařečkou těsto, pěkně po kouskách ukrajoval a každý prohnětl, až mu na vařečce poskakovala celá hrouda. Musela být hladká, lesklá a přiměřeně pružná, nesměla se lepit, a když se těsto málo propracovalo, na výsledku to bylo hned znát! Vánočka se trhala, nebyla hladká ani dost kyprá.

Na těsto se pak prostřela utěrka a navrch položil polštář, aby bylo v teple, a postavilo se ke kamnům kynout. Ještě se patřilo udělat nad ním křížek.

Když bylo zaděláno, byl čas dvě až tři hodinky na kapra. Nejprve jsme ho šli koupit na nejbližší roh. Ryby se prodávaly několik dnů, ale na noc se neodvážely, prodavači je museli hlídat před udušením i před krádeží. Když mrzlo, kolem kádí se všude udělalo kluzko a na vahách námraza. I bylo třeba s drsnými prodavači-brigádníky pevně vyjednávat, aby neprodali hlavně led. Někdy ryby podivně plavaly na boku, museli jsme koukat, zda aspoň vypouštějí bublinky. Když prodavač divoce obsahem kádě zamíchal, platilo to za podezřelé znamení, kterým odváděl pozornost od přidušených kusů.

Nikdy jsme neměli kapra ve vaně, tedy tehdy jsme neměli ani tu vanu, jen sprchový kout. Moc jsme to jiným dětem záviděly, ale zase se nám trochu eklovalo sdílet se slizkým šupináčem jednu prostoru. Kapr tedy byl donesen domů už zabitý. Někdy i dva.

Na vrstvě novin se začalo s kucháním: nejdřív přidržet a ještě jednou praštit do hlavy, většinou se ryba dost mrskala. Rozříznout od řitního otvoru k žábrám a neproříznout žluč! To byla dramatická operace, často téměř neproveditelná! Někdy nešla žluč vůbec najít a panovala tak nejistota: „Tak je tam ta žluč nebo ne? Že by celá vytekla?“ Hlavně babička s tím mívala potíže, to se pak honem zachraňovalo, co se dalo, pralo a pralo a hořká pachuť v polévce stejně většinou přetrvala!

Vnitřnosti jsme házely do mísy s vodou, hodně se jich použilo na polévku. Jen střeva se vyhazovala. A pak vše, co plavalo na hladině, tedy nějaký tuk. Legrační věcí byl nafouklý měchýř. Kuchání se většinou účastnilo více žen z rodiny. Někdy se ryby kupovaly společně, protože u babičky v další části bytu bydlela ještě nejméně jedna vdaná teta. Vnitřnosti si mohly spravedlivěji rozdělit: „Vsaďte se, že tohle bude jikrnačka!“ „Ale ne, je to mlíčňák!“ „Tak tahle bude jikrnačka…“ A někdy bylo od obojího, což se považovalo za vynikající nákup, jindy ne. Mnohé ženské debaty se vedly i o velikosti ryb, zda jsou lepší větší či menší. „Velká ryba je cítit bahnem.“ „Ale malá je zas samá kost!“ „Velkej kapr je moc sádelnatej.“ „Já mám radši dvě menší, aspoň je víc hlav na polívku.“

Kapr se polil octem kvůli odstranění slizu, zajímavě přitom měnil barvy! Moc se mi jeho duhové odstíny jako holce líbily. Od ocasu se začaly odstraňovat šupiny, muselo se pod ně šikovně zajet prsty, zkoušela jsem to už jako malá. Je to zvláštní pocit! Neoblíbili jsme si lysce čili naháče, měl moc tuhou a silnou kůži, která dobrá nebyla. Kaprovi se pak uřízla hlava i ploutve a vypral se celý, noviny šly postupně po vrstvách do koše. Ještě z hlavy odstranit žábry a oči, to jsme jako děti rády neviděly! O těch očích se vždycky diskutovalo, jak jsou ve Francii oblíbenou lahůdkou. A když některá novomanželka zapomněla vystřihat nůžkami na drůbež žábry, měla všechno hořké. Vše se několikrát pralo ve vodě.

Omyté tělo se už rovnou porcovalo. Mívali jsme běžné porce na šířku. Po návštěvě Maďarska začala matka porcovat kapra na podkovy taky a už jsme u nich zůstali. Máme dojem, že je v nich míň kostí a že se líp propečou, když jsou stejnoměrně vysoké. Ještě jsme si našli šupiny do peněženek a bylo to. Tedy kuchání ryb patřilo k pracem obtížným a špinavým, rybina byla cítit dlouho, zvlášť dokud jsme neměli nerezové nože a sekáček. „Nejdřív se musí vše od ryb opláchnout studenou vodou, aby to nebylo cejtit,“ propagovala svůj názor matka. Trochu to fungovalo. Všichni jsme si oddechli, když byly ryby naporcované. Vždy to vyžadovalo i umytí podlahy.

Zatím vánočka vykynula. Ještě rozinky obalit moukou, aby neklesly v těstě dolů, mandle spařit, oloupat, nakrájet na nudličky a přimíchat obojí do těsta. Vždy jsem žasla, jak tam ty rozinky zmizí. V syrovém těstě to vypadalo, kdoví kolik jich není, ale kdepak – ani když jsme jich zkusmo daly třeba dvojnásobek, znát to nebylo… Podle toho, kolik lidí či rodin bylo třeba vánočkami podělit, se pekly dvě nebo tři, každá z devíti pramenů. Jako děti jsme se učily cop ze čtyř pramenů, abychom to zas do příštího roku zapomněly, ale nakonec jsem si to přece jen zapamatovala. Prameny se všelijak trhaly, jak jsme je nestejnoměrně vyválely, ale matka těsto napojila a na vánočce nerovnosti znát nebyly. Vrchní cop byl ze dvou stočených pramenů. Vánočka se potřela vejcem, to byla důležitá dětská práce. Patra matka upevnila párátky, zakryla alobalem a nakonec se v troubě vánočka stejně sesunula trochu ke straně! Otec spíše z hecu, jak měl ve zvyku, komentoval: „Co je to za zříceninu? A nespálily jste to nějak?“ Někdy trochu ano – když to bylo moc zlé, matka odspoda oškrábala vánočky zubatým nožem a vždy říkala: „To nic není, to já pamatuju, jak jsme to spálený ještě se služkama strouhaly struhadlem, no bylo to tehdy černý snad na centimetr! A taky jsme to snědli.“ Někdy se tím trápila, že vánočky jsou sice dobré, ale málo vzhledné. Nakonec se dala přesvědčit, že ty krásné vánočky drží tvar, neboť jsou z levnějšího těsta, málo tučné a chutnají asi jako tehdy běžná „důchodka“, vánočka z nejlevnějšího vodového těsta.

 Rybí polévka je v každé rodině jiná. Hlavně se musely dobře uvařit kapří hlavy. Zelenina z vývaru se vyhodila a na másle se opekla jiná. Tu pravou dobrou chuť dodaly opečené jikry nebo mlíčí, trocha muškátového květu, osmažený chléb a petrželka na talíři.

Obalování ryb jsem neměla ráda, ostatně jako každé obalování. I teď mi vadí, jak se lepí strouhanka s vajíčkem na prsty! Trochu to zlepší obalování v igelitovém sáčku. Taky přišly inovace: použít hořčici místo vajíčka, papriku místo mouky, ořechy místo strouhanky, kořenit tím či oním, trvale se nic neujalo. Nejlepší se ukázalo smažení na sádle, případně ve směsi s olejem.Vždy se dělávalo i několik porcí pečených, tedy obalených jen v mouce.

Ale kdepak řízky, to se na Štedrý den nepatřilo. Babička ještě připravovala jako předkrm kapra namodro, tedy v rosolu. Modré barvy kůže se dosáhlo okyselením. O kapru načerno se spíš jen vypravovalo, dělával se s knedlíkem a moje matka jako dítě ho neměla ráda, že ta omáčka byla samá kost. Mě ty barevné přívlastky dost mátly a ptala jsem se: "A jakej je kapr nazeleno? Nebo načerveno? A nabílo?"