Výjezd na vrchol

Sedne si v malém sadu u vedlejší silnice. Natrhal si třešně tak akorát pro sebe. Vše působí smysluplně, nehybně. Dotýká se trávy a vidí slunce na azurové obloze. Vzpomene si, jak dříve chodil na lup s kamarády. Honil je sadař ... 

i se svým psem. Naštěstí vždy zbytečně. Svět se jevil krásně a příhodně.  

V té nehybnosti s odstupem let vnímá i smutek. Vždy se snažil chovat vstřícně a poctivě. Najednou se to vše jeví opačně. Stala se z něj černá ovce. Rozdával se a ejhle. Když už nemůže, nezájem, ticho po pěšině. I tak to v životě někdy je. Hořká pilule, kterou snad unese a poučí se. Stýská se mu někdy hodně. Po lidech, kteří měli velké srdce a nemysleli pouze na sebe. Někdy se mu chce i brečet. Co zmůže. Musí začít sám a pro sebe. Nikdo ho nepotřebuje. V momentě, kdy odmítne žít podle cizího scénáře.  

Třešně miluje, natrhá si jich ještě pár do sáčku po svačině. Udělá si bublaninu nebo třešňové knedlíky, ty také může. Naučil se vařit a dělá mu to někdy dobře. Bydlí ve svém a má pár peněz v záloze. Ne moc, ale na to, aby se mohl někam vypravit na kole, dát si pivo nebo kávu, to může. Sedí, dívá se a vzpomíná na vše možné. Snaží se jen cítit dobře.  

Za moment sedne na kolo a jede dále. Čeká ho na jednom místě přítelkyně. Pod kopcem, kde se posadí vedle sebe. Umí spolu mluvit i mlčet. Obejmou se a přikloní se. Vše plyne samozřejmě. Dá Katce třesně a ona si je ráda vezme. On dostane sójový suk, který chutná stejně báječně, jako když byl klukem a nosil si ho do školy v aktovce.

Lehnou si a dívají se do nebe. Váží si té chvíle, mají toho oba za sebou hodně. Ne vše je sdělitelné, ne všemu lze rozumět. Oni ale vědí a měli tu možnost pochopit ledacos. Někdy to byla draze vykoupená zkušenost. Proto si váží i jeden druhého. Neberou si vlastní nezávislost. Vnímá, že nepřichází o nic důležitého. A že naopak zaplnila to, čemu říká prázdno. Už ho někdy dusilo. Nemoct tu být pro někoho. Potřebuje to. Je lidská bytost. Ale člověk musí najít toho pravého.

Teď jsou spolu. Dokázali něco, díky čemu se nevěší jeden na druhého. Dávají si úctu, díl respektu, vzájemnost.

Políbí se a jedou záhy nahoru. Do kopce, kde nemít elektro kolo znamená vydat ze sebe potřebnou sílu k vrcholu. Pro ně jsou vrcholy výzvou. Rádi chodí proto do hor. Nalézají tam i něco svého. On zpravidla udává pomalé tempo. Někdy až moc. Přidá, jen když se blíží tma a nemají světlo.

„Dnes jsem si vzala čelovku. Už jsem si zvykla, že s tebou za světla domů nedojedu.“

„To zní jako výčitka.“

„Kdepak. Tolik západů slunce za tak krátkou dobu jsem ještě neviděla.“

„Je fajn na ně koukat spolu.“

„Moc fajn a já ti za to děkuju.“

Usmějí se na sebe a jsou v úseku, kde mohou jet spolu po boku. Nahoře si dají pauzu. V místní putyce si dopřejí i malé pivo. Chutná po výkonu. Udělá jim radost. Maličkost. Nejen tato. Najdou si jich někdy spoustu. Vyžaduje to ale patřičnou ochranu. Nedávat to či ono každému najevo. Zkušenost velí být v pozoru. Brát si, to jo, ale dávat chce málokdo. Oni se vydali a moc se jim toho nevrátilo. Tak si to vracejí spolu. Tomu se říká láska a sounáležitost. Vnímá to, byť utíká i do toho svého, co vyžaduje jeho osobnost. Ona to má stejně. Nejen to, ale i mnoho dalšího.