Usmíření

 Vyjede na kole do kopce a je rád, že si může dát dobré vychlazené pivo. Je dusno a je horko. Začátek léta se hlásí o slovo. Přitom to ještě před chvíli zavánělo bouřkou. Nevadilo by mu to. Je v rozpoložení, kdy by mu to bylo ... 

dokonce i jedno. Jdou na něj trochu chmurné myšlenky, když v tom si k němu chtějí přisednout dvě mladé holky. Pohledný a jak vidno, tak i lesby.  

„Dobrej, máte tu volno, že jo?“

Přisvědčí. Jen je mu divný, že si nejdou sednout někam, kde by mohly být samy.

„Víte, my rády s někým pokec jen tak na přilepšenou. Ale jestli by to mělo vadit, zdekujeme se a budete mít od nás pokoj.“

„Ne, nevadí to, jen náladu mám trochu pochmurnou.“

„Vidíme to, stalo se vám něco?“

„Stalo se toho dost, ale mluvit o tom nechci.“

„Jasně. Hele, můžeme na tykačku?“

„Proč ne. Jsem Petr.“

„Já jsem Lucka a tady kámoška …“

„Jaká kámoška?! Chceš facku!“

„Sorry, tak tedy má přítelkyně Bára. Ona toho moc nenakecá. Já zase až moc. Tak se doplňujeme nějak.“

„Jasně, držíte si balanc.“

Dívá se na tu Báru a přijde mu něčím zajímavá.  

„Máte se holky jak? Mimochodem, sluším vám to spolu. Fakt.“

„Dík, Péééťo.“

„Prosím tě, nebuď afektovaná, Lucino!“

Bára se před ním za svou přítelkyni skrytě zastydí. Proč jen se chová zase jako puberťačka. To ho chce sbalit a dát ji najevo, že ona si ráda tu a tam povyrazí i s kluky. Už by se taky mohla rozhodnout, kam patří. Hrát to na obě strany ji osobně přijde jako jedním slovem podvod.

„Hele, Barčo, nemluv mi do toho! Tohle je můj styl a ty se drž toho svého. Zatím nám to fungovalo. … Víš, Péééťo, my dnes slavíme půl rok. Čekat na celý rok, kdoví jak by to dopadlo.“

„Jako že by vám to třeba nevydrželo?“

„Tak něco. To víš, doba je dynamická. Děje se toho všude kolem dost. Mládí je navíc hodně nepředvídatelná záležitost a možností je všude hafo …“

Petr sleduje Báru při tom, jak její přítelkyně Lucka povídá a co by se ji klidně mohlo dotknout. Místo toho je nad věcí a nechává to stranou i se svou právě zapálenou cigaretou.

„ … ale Bára má v sobě něco, co mě rajcuje. Nikoho si nepřivlastňuje, žije si volně a svobodně, i když je se mnou. To mi vyhovuje. Jen bych ji někdy ráda nakopala do zadnice za to, jak mě komanduje.“

„Nápodobně,“ poví Bára, aniž by hla brvou. Jen spokojeně vydechne vzhůru oblak kouře a dívá se zasněně směrem k azurové obloze.

„A co vy, tedy TY? Jsi sólo nebo máš přítelkyni, manželku, nebo si snad taky to …“

„Působím tak?“

„Trochu ano.“

„Ne, teplej nejsem, jestli se ptáš, Lucko, na toto. Ale jsou lidi, kteří si to myslí. Mně je to už dnes vcelku jedno. A jinak jsem … no jak to říct …“

„Jak ti zobák narost.“

„Tak tedy teď zrovna a vlastně už dlouho, jsem sólo a tak trochu ztracen uprostřed světa, i toho vlastního.“

„Možná by ti pomohla kámoška pro všechno. Víš, co by ti dala to, co si tělo žádá a mysl by se trochu otočila. Souvisí to.“

„Chce ti říct, že si třeba potřebuješ pouze vrznout, abys byl happy a tak. Ona to má tak nastaveno,“ vloží se do debaty nezúčastněně Bára.

„No a?! Jsem normální obyč holka. Ne jako ty, co má potřebu všechno analyzovat, do všeho se vciťovat. … Pro ni je život složitá disciplína možná jako pro vás. Teda pro tebe.“      

„Nech prosím lidi bejt takový, jaký jsou. … Snaží se každého předělávat, při tom by někdy mohla krapet předělat samu sebe. A nebýt tak povrchní. … Že jo!“

Bára mluví střídavě k němu a střídavě k přítelkyni. Nechápe, jak ty dvě odlišné holky mohou spolu vydržet. Vždyť je každá docela jiná, mají vůbec něco společného. Nezdá se to moc pravděpodobné.

„Máte pocit, že vás předělávám?“

„Tykej mu, sakra! Chtělas to, tak se toho, Lůco, alespoň zkus držet!“

„Drž hubu, jo.“

„Holky klídek, na pohodu. … Ne, nemám pocit, že bys mě předělávala.“

„Vidíš to.“

„Ale znám dost lidí, co mají potřebu vnucovat druhým svou vlastní perspektivu, představu.“

„Případ Luciny trochu.“

„Baruška má zase slovo. Co tě tak rozkecalo? … Asi jste ji zaujal. … Nemám pravdu?“

I Lucka mluví na střídačku k němu a k Báře, kterou z ničeho nic jen tak líbne pro „potěchu“ jednoho starého páru, který zrovna přijde a ona čeká provokativně na to, jaká bude jejich reakce. … Odvrátí pohled a tváří se odměřeně.

„Vidíte! Generace, která si myslí, že být lesbou je nemoc. Zavřeli by nás nejraději do blázince.“

„Ne každý to tak má nastavené.“

„Každý možná ne, ale pořád je jich dost.“

„Tak to neřeš, Lucko. Ty si hlavně vyřeš, jestli chceš být s holkou? … Ona totiž ráda flirtuje i s kluky. Dělá a chová se, jakoby v tom neměla jasno.“

„No a co. Já jsem ráda s tebou. Ale to ještě neznamená, že vůbec nepomyslím na někoho jiného, jinou.“

„Máte … sorry! Máš ji ráda?“

Petrovi to nedá nezeptat se. Následuje pohled, kterým mu dává Lucie trochu vyčítavě za vyučenou. Zatímco Bára to nepatrným gestem směrem k němu nonverbálně kvituje. Získá si ji tímto.

„Dobrá otázka,“ řekne Bára a usměje se na Petra. Na Lucinu pak hodí prudký pohled. Mít v ruce bič, snad by jím svou přítelkyni přetáhla.

„Jasně, že jo.“

„Tak proč ty kecy okolo?,“ reaguje Bára. 

„Aby řeč nestála.“

„Mlčet není vždy špatná záležitost. A tady Petr by to třeba uvítal. Nevidíš, že má svých starostí dost. To nedokážeš být někdy trochu empatická? Asi ne, že jo. Celý svět se má točit kolem toho tvého. Jenže tak to není a nebude, holčičko.“

„Co to do tebe vjelo, Baruno?!“

„Neříkej mi tak! Mám tě právě tak akorát dost!“

„Vážně? No tak jo. Půl rok jsme dali a dál si můžeme jít každá svou cestou.“

„To já si jdu i s tebou!“

„A pak kdo je tu sebestřednej, že jo.“

„Já myslím, že byste si mohli dát obě se mnou pivo.“

„Zaplatíte ho?“

„Teda ty jsi fakt jedna velká neomalenost, Lucino! … Omluvte ji, někdy se chová vážně příšerně.“ 

„No jo, moje nevychovanost a tvoje přecitlivělost. Někdy si říkám, jestli to hraješ nebo je to tvoje přirozenost.“

„Holky, protiklady se přitahujou. Třeba je to váš případ. Vážně, sluší vám to. I když se hádáte, vnímám něco, co je docela v dnešním světě vzácnost.“

„Co je to?,“ zeptají se holky unisono.

„Řekl bych obyčejná lidská spřízněnost. Je to trochu paradox.“

„S ohledem na to, co tu Lúca předvádí, rozhodně ano.“

„Ale život je takový dost často. A já mám paradoxy rád, i když je to někdy i dost nepředvídatelná záležitost.“

„To teda vážně jo,“ poví Bára a vnímá z ní příjemnou sounáležitost.  

„Tak koukám, rozumíš si víc s ní než se mnou,“ vloží se do toho Lucka.

„Copak, vadí ti být chvíli stranou? Musíš pořád na sebe strhávat pozornost? Vadí ti, že se lidi i ve tvé společnosti bez tebe chvíli obejdou?“

„Nic z toho!“

„Kéž by to tak bylo.“

„Holky, nechte toho. Dejte si to pivo nebo něco.“ 

Odchytne okolo jdoucí servírku a bez ptaní objedná každé jednu desítku.

„Přijde vám vhod.“

„Pán je doktor.“

„Ne, jen by nám rád, Lucino, pomoh a udělal něco hezkého. Nedošlo ti to? Jak by mohlo!“

Pivo je na stole. Holky si ho vezmou. On je pozoruje. Napětí naroste a je třeba mu dát chvíli prostor, aby vyprchalo. Nastane ticho a dusno. Všechno jakoby se pro ten moment zastavilo.

„Tak jo. Hele, Petře, díky moc za to pivo. A ty mi řekni, Báro, zda mě vedle sebe chceš nebo ne? Hezky přímo a natvrdo!“

„Samo sebou, že jo.“

Řekne to tak samozřejmě, až mu to vyrazí dech. Nechápe to skoro. Nečeká to. Zase jedno velké překvapení nastalo. Jedna velká nepředvídatelnost.

Holky si přiťuknou i s ním a napijí se. Pak se líbnou a on je u toho. Pozoruje to. Zajiskří to. Najednou je zde úsměv, jsou zde doteky rukou … kam to vše zmizelo a kde se to najednou vzalo. Čím to, že se to najednou zase převrátilo. Nechápe to, ale líbí se mu to. To pivko zdá se zafungovalo.

Vstane a má se k odjezdu na svém bicyklu. 

„Zaplatím a vy si to užijte sami spolu.“

„Díky moc, Péééťo.“

„Já tě vážně zabiju, Lucino.“

„Nezabiješ. Protože mě miluješ. Jen to někdy na oko hraješ do autu. Pochopila jsem to.“

„To že dělám? … No asi jo.“

Sedne na kolo a odjede. Už ho zjevně nepotřebujou. Už jsou zase jedna pro druhou. Tak a je to. Možná udělal i něco málo dobrého, napadne ho. Vztahy jsou někdy křehká záležitost a ty holky jsou příkladem toho. Jejich společnost ovšem pro něj byla vzpruhou. Každá je jiná a z každé šlo něco interesantního. A jeho samotného to také trochu zvedlo. Když jel na kole, v duchu jim za to bylo poděkováno … .  Za ten jejich mladický elán, prostořekost, přímost a prudkost. A na druhé straně za jejich citovost, kterou vnímal a kterou nešlo přehlédnout.