Spolu na střední …

Jsou ve třeťáku gymnázia. Lenka a Monika. Jedna krevní skupina. Padly si hned na první dobrou do oka. Bylo to jasný jako facka. S nástupem na střední se jim převrátil život vzhůru nohama. Až se jim z toho zatočila hlava. Jakoby si

dali nějaký signál. Společně si potvrdily, že to, čím si nebyly jisty, je pravda.

Zatím to tají. Na oko jsou pouze nejlepší kamarádky. Vědí, že to nebude lehký, až se okolí dozví, že jsou lesby. Nejraději by někam utekly. Na pustý ostrov. Nebo i směr vesmír. Mají někdy pocit, že nikoho dalšího k životu nepotřebují. I když zase takovou závislost na sobě si vytvořit nechtějí. Dopřávají si navzájem také díl volnosti. Jenže jakmile spolu půl dne nejsou, už si píšou, skypují, hledají i na dálku jedna druhou. A když se kvůli něčemu chytnou, za pár hodin se udobřují. Nemají rády mezi sebou dusno. 

„Se mi tak zdá, Moni, že naši něco sondujou?“

Jsou u Lenky doma. Rodiče si dopřáli wellness víkend. Chtěli vzít Lenku sebou, ale ona viděla příležitost být sama s Monikou a neohlížet se na nic a na nikoho.

„Není už tedy vhodná chvíle, abys jim o nás i o sobě řekla?“

„Možná. Táta to skousne. U mámy mám větší strach. Ona je pořád jako z jiného světa.“

„Já už to našim řekla. Právě včera. Byla to pro ně darda. Ale už jsem to nemohla skrývat.“

„Řeklas jim o sobě nebo o nás?“

„Nejprve o sobě, že to mám prostě jinak. Ale pak si táta vzpomněl na tebe, jak si moje nejlepší kamarádka, se kterou mě pořád vídá, a tak se přímo zeptal. A já jen kývla.“

„Měla ses mě na tohle, Moni, první zeptat.“

„Jak? Už nešlo dál couvat. Prostě se to stalo a já jsem ráda. Je to fakt úleva. Máma sice neví, co k tomu dodat, jak si se mnou popovídat. Má pocit, jakoby selhala, že to nepoznala. Ale koušou to, zpracovávaj. Není to tak zlý, jak jsem očekávala.“

„Jenže u vás je to něco jinýho. Moje máma je svá, dost předpojatá bych řekla. Bude se nejspíš domnívat, že jsem si to vymyslela. Možná mě pošle i na psychiatrii, aby si to ověřila. Musím na to být připravená a silná, aby si mě nezmákla.“

„Ok. Do ničeho se netlač. Já už ven s pravdou prostě musela.“

Líbne Lenku jen tak, protože má tu chuť, tu potřebu to udělat.

„Mám strach, Moni.“

„Z čeho?“

„Ze všeho? Představ si, až se to o nás provalí. U mě doma, ve škole … všude.“

„Podržíme se přece. Nebudeš na to sama.“

„No to doufám.“

Vrátí Monice polibek a jdou trochu dál. Jsou sami, je pátek, celý víkend mají pro sebe a ony tuší, že možná nastane ta chvíle, kdy se to stane, kdy se to celé seběhne. Těší se. Přitahuje je to k sobě. Lenka má obavy, že to pak bude mezi nimi třeba jiné. Monika je více od rány, neřeší vše tolik, neanalyzuje. Umí se na okolí moc neohlížet. Kdyby bylo na ní, už to ví i všichni ve škole, už se dávno vodí za ruce. Zatím to dělají jen někde stranou, v přírodě. A je to pro ně moc krásné, to si snad nikdo ani představit nedovede. V ty momenty si je jistá, kým je a někdy za to i děkuje. A vlastně v tu chvíli ani nelituje, že patří k menšině.

„Co podnikneme?,“ zeptá se Lenka.

„Máš nějaký nápad?“

„Co třeba jen tak lelkovat. Zajet na kole někam, někde se pokochat. Vykoupat se u rybníka.“

„To zní dobře. Třeba už bude trochu teplá voda.“

„Mi nevadí ani studená.“

„Protože lezeš do potoka, i když je voda zamrzlá.“

„Mám to ráda a dělá mi to dobře. Kdybys to zkusila …“

„Zapomeň. Máme toho hodně společného, ale v tomhle se nepotkáme. Fakt ne!“

„Ok, jenom jsem to zkusila. Jsi paličatá.“

„To je teda fakt.“

Pustí si film a dají si večer i trochu vína. Lenka ví, že táta nic nepozná. A kapka vína nikomu neuškodila, i když jim ještě není osmnáct. Páni, to bude jízda, až bude oslava. Monika má narozky o měsíc jinak, možná to sfouknou naráz, ať je psina. Ale to si budou muset ještě rok. Zatím jsou to nejen v očích rodičů pořád „děcka.“

Druhý den spolu vyrazí na kolo. Je teplo, začátek léta. Dají si cestou zmrzku, domácí limonádu, zajedou k rybníku. Nikde nikdo. Leží po koupeli vedle sebe na dece a je jasno. Už to nevydrží moc dlouho.

„Je ti fajn?,“ zeptá se Monika a dívá se při tom do azurové oblohy, mhouří oči proti slunci a při tom se Lenky dotýká konečky prstů. Je to jako díl elektřiny mezi nimi.

„Jasně. Takhle by to mohlo vydržet donekonečna.“

„Souhlas.“

Natočí se k Lence na bok a jen tak ji líbne. Dívají se na sebe. Mlčky si říkají vše potřebné, připravují se a v zádech mají jen zvuky toho, co patří k přírodě. Je to jejich chvíle, jejich den, ví to, že to tak je.

Domů se vrátí až se soumrakem. Osprchují se. Hezky jedna po druhé a pak skočí rovnou do postele. Odehraje se to, co už nejde vydržet. Mají se k sobě a je to takové něžné, hezké, pomalé. Hledají se teprve. Cítí se a touží po sobě a vše je pro ně dovolené. Neublíží jedna druhé. To ani nejde.

Druhý den u snídaně sedí v tichosti proti sobě. Jakoby ztratily řeč.

„Leni, vše v pohodě?“

„No jasně.“

„Moc jsem si to užila.“

„Já také.“

„Miluju tě.“

„Nápodobně.“

„Teď už ale budeme muset s pravdou ven. Přede všema.“

„Vím, že to tak je.“

Lenka z toho má ustaraný výraz. Monika ne. Těší se, až to praskne. Konečně. Lence záhy přijde sms zpráva, že odpoledne přijedou rodiče, že se vracejí o něco dříve. Možná jí dávají vědět záměrně. Vidět je spolu … při té představě v Lence téměř hrkne. Bude to mazec, až jim vše řekne. Musí, nejen kvůli sobě, i kvůli Monice, ať je s ní v jedné lajně. Už necouvne. Vybalí to na ně a pak uteče. V hlavě si vše sumíruje a plánuje. Ale kdo ví, jak to bude skutečně, jak se to celé seběhne.  

Monika po snídani odjede domů na kole. Lenka uklízí v domě. Pořád myslí na to samé, jak vše uhraje.

„Leni, my to ale přece víme.“

Taková je rodičů reakce. Řekne jim to hned, když si sednou večer u televize.

„Děláte si prdel?!,“ vyhrkne ze sebe téměř naštvaně.

„Ne,“ odpoví unisono a ona neví, jestli mluví vážně.

„Táta to věděl dříve. Já s odstupem. Jsi naše dcera, máme oči a máme taky srdce. Nejsme z kamene.“

„To snad nikdo neřekl, ale dost mě překvapujete. Je to snad na mě tolik vidět?“

„Když jsi s Monikou, tak určitě. A na ní ještě více. To jsme pak ztratili veškerou pochybnost upřímně,“ řekne jí otec.

„Ale čekali jsme, až s tím přijdeš sama. Chtěli jsme tohle nechat na tobě,“ dodá máti a tváří se tak, že to skoro nechápe. Čekala, že bude vyvádět, táta že bude zase mlčet, pak že se ji budou snažit přesvědčit, že je to jen nějaký její úlet, díl hledání se. Ne. Všechno je jinak, a to co si myslela, že bude, se ukáže být mimo výseč. 

…

Ve třídě sedí s Monikou v jedné lavici. Nebylo to hned, až ve druháku to naprosto přirozeně vyplynulo. Následující den o polední pauze jdou na oběd. Stojí v řadě v jídelně. Táhne je to k sobě. Chtějí udělat něco, čemu by se dalo říct coming out ve všech směrech. Ale ještě to nejde. Teprve odpoledne, když vyjdou ze školní budovy, odkryjí karty a chytí se za ruce. Neotočí se. Ví, že jsou mnoha lidem před budovou na dohled. Nechají to za sebou a je jim kupodivu oběma dobře. Zatím se žádná tragédie neděje. Vše se jeví spíše opačně.