Obchází kulečníkový stůl kolem dokola a když se zastaví, drží se tága, jakoby to byla jeho partnerka. S ním v ruce se cítí trochu jako chlap, jako někdo, kdo může pro tu chvíli volně dýchat a nemyslet na nic jiného, než na to, ...
jak si dobře zahrát.
„Dáte si ještě jedno?,“ zeptá se ho servírka a v ruce pří tom drží prázdnou sklenici od piva.
„Rád. A přineste mi k tomu prosím ještě jednoho malého whisoura.“
„Ok.“
Pije pomalu a jen když je v pohodě, nebo když se do ní potřebuje dostat. I ten kulečník mu v tom zdá se pomáhá. Je to pro něj relax, zábava, něco při čem se dokáže odreagovat. Při čem dokáže vzpomínat. A je na co! To teda! A také se nechce donekonečna schovávat. Má lidi docela rád. Stačí mu je jen pozorovat. Nepotřebuje přímý kontakt. Z něho má naopak někdy strach.
Servírka je u něj brzy zpátky, pivo a panáka mu postaví na stůl. Hned si ho jde dát.
„Proč vy tu vždycky hrajete sám? To nemáte nějakého parťáka?“
„Ne, ale mi to neva.“
„A co partnerka, je nějaká?“
„Na to vám s dovolením nebudu odpovídat.“
„Jasně, ptám se na co nemám, omluva.“
Upije trochu piva a vrátí se ke hře. Servírka ho chvíli sleduje. Jakoby ho chtěla, jakoby se tomu či onomu nebránila. Něco se s ním děje. Vnímá najednou svět a lidi v něm docela jinak. Baví ho dělat, čemu se do té doby vyhýbal. Někdy ho prostě baví jen existovat, dýchat, vnímat a nemuset při tom nic dělat. Dostaví se pak klid a pohoda. To vám pak nevadí ani pražská kolona. Nedávno v ní stál a zjistil, že tohle ne! Že musí jinak. Že už se nebude nikam a nikomu vnucovat! Bude žít a psát a když se něco povede, bude rád. Tuhle se ho otec zeptal, jestli sleduje rostoucí platy učitelů. Jeho původní profese. Odpověděl mu, že ne a při tom si uvědomil, jaká je mezi nimi propast.
„Doteď jsem si myslela, že tohle je hra pro dva,“ utrousí servírka, která se u něj zdržela, aby si odfrkla od běhání mezi stoly nucená se usmívat.
„Myslíte jako tenis třeba?“
„Tak nějak.“
„I ten můžete hrát ale sama.“
„Jak prosím vás?“
„O zeď.“ /On tak hrával dlouho a docela ho to bavilo/
„No dobře, ale to přece není ono.“
„To je pravda.“
Jednou rukou se servírka opře o kulébr, druhou si dá v bok, tváří se dominantně. Flirtuje s ním ta ženská? Zdá se že jo. No nechá to plavat. Záhy pokračuje v tom, co načal.
„Výhody hrát něco sám, třeba tohle, ale má.“
„Povídejte mi o tom.“
„Nikdo mě neruší, nepadají žádná zbytečná slova. Také se o čas při hře nemusím s nikým dělit. Mohu si tu bez přestání šťouchat a je jen na mě, kdy toho nechám. Nic a nikdo mě nenutí si něco dokazovat, ego je pryč a mohu si tu hru jen po svém užívat. Žádný závod, žádná hra o to, kdo vyhrál.“
„Chápu. Asi rád děláte věci jen tak.“
„Dejme tomu. Když se napiji, zbytečně moc kecám.“
„Ani bych neřekla. Dáte si ještě do druhé nohy?“, zeptá se servírka, když dostává zpět prázdnou sklenici od muže, jehož nezná, jen ho do té doby pozorovala.
„Proč ne. Zítra je adventní neděle, tak se můžu vyspat.“
Na servírku zavolají štamgasti s pozvednutými prázdnými půllitry, že si přejí další kolo. Jde k nim, jeden z nich ji hladí po zadnici jakoby se nechumelilo. On se pak soustředěně dívá na stůl osvícený ostrými světly přímo nad hrací plochou. Líbí se mu to. Vlastně více než čekal, když se jednoho dne rozhodl vstát z křesla, aby si zkusil něco, co hrál naposledy jako kluk se svým dědou. Neudělat to, kdo ví, jak by dopad, doléhala na něj lhostejnost … ta zažitá z mnoha stran, odkud ji nečekal. Byla to pro něj sprcha, ze které se doteď zcela nevzpamatoval. Ale už na to nechce myslet, pokouší se odstřihnout a jít dál. Vnímat přítomnost a nenechat se tím co bylo svazovat. Může se rozletět do všech stran, může udělat cokoliv neobvyklého. Třeba se posadit na strom. Proč ne! Nebo se v zimě vykoupat někde pod širou oblohou. Není nikdo, kdo by mu to zakazoval, vymlouval nebo tak něco.
Dá si zase pár šťouchů, udělá několik koleček kolem stolu, chce se mu tancovat, pozoruje rozestavení koulí a nic ho nezajímá. Servírka mu donese dalšího panáka.
„Tak tady ho máte.“
„Díky.“
„Jak to jde?“
„Ale jo, lépe než minule.“
„Minule jste tu vydržel do zavíračky. Jak to vidíte dneska?“
„Uvidí se, nikam nespěchám.“
Pustí se zase do hry. Servírka ho chvíli sleduje a pak si jde po svých. Odtuší, že z toho pro ten večer nic nekouká, že ten muž chce být minimálně pro ten večer sám. Vše se rozostří, hraje a při tom vzpomíná na lidi, které měl rád, které miloval. Do očí se mu derou slzy, které se jindy snaží schovávat. Bere hru hopem, zesílí rány, to co je uvnitř, jde ven skrz ruce a tágo, které zdědil a dlouho leželo stranou. Pamatuje toho hodně. Maličkost, která dává pocit sounáležitosti s něčím. Dává mu pocit, že něco bylo, že není jen anonymní bytost, o které nikdo nic neví. Kdo je ten típek co se tu zničeho nic objevil? Hraje tu do půlnoci, s nikým moc nemluví, domýšlejí se asi štamgasti čehokoliv. Nic není na malém městě dráždivější, než tajemství, které nelze uchopit. Jako by v tom byl díl nebezpečí, díl něčeho, co se musí vysvětlit.
On to ale neřeší! Sleduje za oknem padající sníh. Na obloze už svítí měsíc. Vše jakoby se zastavilo. Jakoby promítačka utla film v nejlepším. A on je při tom, prožívá díl vnitřního klidu a radosti. Vrací ho to zpátky do dětství, do let, kdy se dokázal cítit šťastný a spokojený. Jak málo někdy stačí. Jen tomu jít naproti.
Tu noc vyleze s čelovkou na kopec, odkud má celé město jako na dlani. Vnímá, že je to To místo, kam patří a kde se cítí doma. Třeba má někdy chuť sednout do auta a jet pryč, kamkoliv ... .
