Trošku té srandy nakonec

Kdo ale čeká nějakou opravdu velkou legraci o Babišově hnízdě, Zemanově dnešní zdravé večeři či naší zářné budoucnosti s novými spasiteli různých bizardních koalic, neřkuli srandovní pojednání o očkování nebo P(E)Sích hrátkách

ať se nezdržuje a věnuje svůj drahocený čas seriozním kolegům, kteří stopro vědí, jak na to! Aby svět byl lepší než před třiceti lety a aspoň tak dobrý, jak v té Ameryce nebo v Únyji a snaží se nám to tady, zcela nezištně, vtlouci do našich tupých, dutých hlav. Protože já to nevím. Já su enom sedlák z dědiny, kúsek od Zlína a nebýl sem ani v Ameryce, ani v Rusku. A dosť dlúho sme měli aj hnúj na dvoře a slépky nám sraly po náspě a prase řvalo navečér ve chlévci hlady, protože sme přijížďali z pola kolikrát až za tmy.

No, je pravda, že včíl už žádné prasa ve chlévci nekvičí, pole obdělávajú noví "jézeďáci" a do sadu jezdím spíš relaxovat a odpočinút si a aj kúsek toho světa okolo sem už viděl. Ale na svůj rodný kraj, na tu svoju dědinu a na naše tradice, nedám dopustit ani včíl a néni nic krásnějšího, než posečená, voňavá lúka, západ slúnka za zlínským komínem gdesi za Otrokovicama, lesíky a žleby na Hvozdnú a Klečůvků, hřiště u říky a čerstvě natočená desítka po dobrém obědě či večeři...

A mám rád aj úplně zbytečné věci, z kterých néni žádný užitek, pokud tedy s nima přímo nekšeftujete. Protože co s takovýma kvítkama. Králíci to nežerů, víno z nich většinú udělat nejde, ba z nekerých ani čaj neuvaříte. Ale sú pěkné. Třeba taková Lilie zlatohlavá bývala u nás gdysi velice vzácná. Dnes nám tady roste v kdejakém hájku, pokáď ju nevyryjú divočáci nebo nschrůstajú pupence srnci. Ale aj tak je jic dosť a dosť.

Ale nekeré kvítka sú tak agresívní a vlezlé, že se vecpú aj do dlažby, gde vlastně nemajú vůbec co dělat. Gdyž šél člověk věšat prádlo, nebo králíkom na seno, pomály ani neměl gde stúpit a zakopával o ně. 

Takové muškáty smrdíja horší jak gdyž sa strúže koňské kopyto a eště aby jich člověk zalévál pomály víc jak oharky. Ale neuděláte z nich ani máčku ke králíkovi.

Jak říkali aj strýc Hrabalú, najlepší kvítka sú zemáky. Ale mosím řéct, že lepší než zemáky sú jahody. Ani kačenu k nim nepotřebujete, jak k tým zemákom. A rostú skoro samy.

Mám ale rád aji zvířata. Doby, gdy sem si myslél, že slépky enom serú po náspě a brrkajú přes plot k súsedom, aby jim rozhrabaly česnek s cibulú na zahrádce, sú už dávno pryč. Podobně, jako naprosto nejapné žertovávání buranských šovinistú, kteří srovnávali slepice s našimi něžnými polovičkami, snaže se je tak dehonestovat a zesměšnit. Fuj! Slepice jsou velmi užitečné a inteligentní! Je sice pravdou, že jejich citový život je asi poněkud jednoduchší, ale velmi dobře vědí, kdo jim vždycky nasypa do koryta a vždycky člověka radostně očekávají u dveří. 

Jsou velmi zvídavé a nahlíží k sousedům, jak se jim daří a možná se diví, kde se tam najedou z jedné samice objevilo tolik mladých jedinců, kteří se mají čile k světu. Ale blíž k pravdě asi bude, že v misce vidí i ječmen a jako správné příslušnice svého druhu jsou zvědavé, jestli u sousedů přece jen nechutná trochu jinak a lépe.

Klevetí a nadávají na počasí a stěžují si na kohúta, že se málo stará. No a ten stařík, co jim nosí žrádlo se sice stará o žvanec, ale občasné návrhy ho nechávají chladným, aj gdyž překonají svou hrdost a občasi přičapnú. Maximálně je pohladí, ale jináč gde nic, tu nic.

A ten brojlérový kohút si hledí nejvíc té svojí slépky a když už se o neco pokusí, tož je vyžraný a těžký jak prasa a enom sa tak zatřepe a výkon žádný. Šak mu to asi živitel brzo spočítá.

Nechávám jednoho, dva brojléry vždycky přerůst do docela mastodontní velikosti. Poslední rekordman měl sedm a půl kila v tomto stavu po vykuchání. Jedno jeho vyřezané prso mělo kilo a čtvrt. Takový malý morák. Ale jinak je výborný. Třeba na víně, po burgundsku, ale aj na řízky nebo na pečení. Jen je to potřeba dělat dlouho a pomalu. To pečení, samozřejmě.

Nevím, proč, ale paní mi nadhodila, že prý v čínské medicíně jsou pohlavní žlázy zvířat považovány za kvalitní afrodiziakum. A už vůbec jsem nechápal, proč je hodila na váhu...

Slepice jsou fajn. Sežerou úplně všechno, nebo skoro všechno, vajíčka jsou luxusní a když už se jim nechce snášet, stačí je vykoupat v horké vodě a strčit do hrnce. No a ze staré slépky - najlepší polévka!

Takže je vám jasné, že ta srovnávání s tím našim něžnějším pohlavím je opravdu úplně mimo mísu!. Ale je fakt, že zrní jsem jim pod sklo sypat nezkoušel.

To pes, to je jiná! Naša Nera vydrží víc jak pět minut trpělivě čekat pod stromem nebo pod okapem, až se uvolní kapka vody, aby ji mohla před dopadem chytit a pochutnat si na ní! Hra s kapkami vody je její nejmilejší zábava.

To její předchůdkyně měly jiné hry. Betyna už měla skoro celý život za sebou, ale když jsme jí domů vzali mladší kamarádku, ožila a bylo radost je pozorovat.No, hrála si spíš Nera I. Někdy musela ale vydržet i nějakou tu výchovnou lekci a sem tam došlo i na nějaký ten i "pohlavek".

Nynější Nera se ráno nemůže dočkat, až půjdeme na dvorek za slepicemi a za králíky a na ranní toaletě mne vždy několikrát popohání. 

Ale abyste si nemysleli, že  my, vesničani, sedíme enom tak doma na řiti, Zajedeme se občas podívat aj do světa. Ve Štýrském Hradci si prý hned vedle Rolexú otevřel obchod, pod pseudonymem na tajňačku, kerýsi z významných českých politiků.

A další si otevřel dopravní firmu.

Na nádraží v Jablunkově jsem nevěřícně zírali na vývěsní tabuli. Zázrak!! Točený Radek 12 za sedmadvacet, to je pro národ pivních skautů asi ta nejlepší literatura a nejde o fantasy. Vyzkoušeli jsme.  

Tuto hlubokou myšlénku jsem musel zdokumentovat a zarámovanou jsem ji dal paní pod stromeček k Vánocům! Protože žádné zlaté šperky nikdy nemohou vyvážit klid a harmonii v rodinném soužití!

Trochu romantiky na konec. Venku převážně šedozeleno, ale nádherné fantastické obrazy máme vždy u sebe. tato vycházka na Pustevnách byla kouzelná a fotky vyvolávají stále tisíce fantastkních představ, že by i Mrazík mohl závidět.

Snad jste nahoře našli obličej důstojnmého starce. Dole nějaké tetině v sukni až po zem tečú sliny, jak se těšila na zelňačku na hoteli na Radhošti.

Na Pradědu byla taková sibéria, že než se přemřela fotograf dál dohromady, měli všeci bílé kožuchy.

No a nakonec trochu té romantyky a opravdu upřimné přání všem. Prostě příroda čaruje a snáď si na Silvestra, kúsek do půlnoci, možeme dovolit aj trochu té představivosti a srandy. Takový valašský, pohádkový les!

Tož lepší nový rok přeju. Já už dlúho říkám, že při svojéj pověstnéj skromnosti, budu rád, gdyž bude aj o nejaké to procento horší, než tento. Já naříkat nebudu. Ale vám, při své stejně příslovečné štědrosti, přeju jen to NEJLEPŠÍ!!!