Zkušenost je nepřenosná

A každá cesta je jedinečná. Proč? Protože nejsme kopie, každý jsme originál, přičemž jsme v základu podobní, ne-li stejní. Zároveň jsme každý součástí celku.

Celek si můžeme definovat různě. Nejblíže máme rodinu, sousedy, obec, širokou rodinu. Pak následuje vlast, kontinent, planeta, sluneční soustava, galaxie, vesmír. Všeho toho jsme součástí. Jsme součástí lidstva, přírody, civilizace, národa, lidské rasy.

Kdo máš rád škatulkování a třídění, zařaď se, definuj se. Svět se nám jaksi zrcadlí a my ho vnímáme svými smysly. Co vidíme na vlastní oči, považujeme za realitu. Vlastně ne tak zcela, díváme se na filmy, pohádky, čteme knihy, mnozí žijí virtuální realitou zprostředkovanou z modrých obrazovek televizí, počítačů a mobilů. Ale stačí vyjít ven, vypnout televizi a vnímáme jinou realitu tzv. na vlastní oči. A každý může vidět na stejném místě, ve stejnou dobu něco jiného.

Posloucháme hudbu (písničky) v rádiu, na PC, v mobilu, nebo v jiných nosičích, nebo na živém koncertu, ale zažíváme i jinou realitu, když si sami zazpíváme nebo zahrajeme na nějaký hudební nástroj. Posilující je společné zpívání třeba u táboráku, nebo v nějakém pěveckém sboru.

Také si leccos ohmatáme, nádherné je to prvotní nesmělé láskyplné ohmatávání pubertální prvních lásek, polibky, dotyky. Ono to hmatové vnímání při objímaní někoho, koho máte rád, je zkrátka boží. Rukama hladíte, rty se dotýkáte a tělo vyplavuje endorfiny a hormony štěstí. Jako miminka jsme to vnímali v náruči svých maminek a tatínků, později jsme si do náruče vzali vlastní děti.

Něco zaznamenáme i svým nedokonalým čichem, a tak vnímáme pachy libé – vůně a (zá)pachy nelibé – smrady. To vše máme společné, vrozené a záleží jen na nás, co z toho budeme rozvíjet.

A jak žijeme, leccos zažíváme, tím získáváme zkušenosti a ty máme různé a často nějaký nepříjemný zážitek z raného dětství nedokážeme překonat. Já se ve školce pozvracel po rajčeti a dobrých třicet let jsem rajče nevzal do pusy. Přitom rajskou omáčku jsem normálně jedl, kečup jsem také používal, ale rajče jako takové jsem odmítal. Pak jsem se seznámil s rajčatovým salátem s majonézou a posléze si začal dávat rajčata jako přílohu, ke chlebu, v zeleninových salátech. Nakonec jsem svůj prvotní nelibý zážitek překonal. Skoro. Rajče samotné bez zakousnutí ještě něčeho jiného k tomu si nedám.

V dětském věku jsem krásně kreslil. Měl jsem knížky z pravěku (Augusta – Burian) a dokázal v šesti letech podle vzoru nakreslit šavlozubého tygra. Kreslil jsem tužkou, maloval temperami a olejovými barvami. Ve druhé třídě přišlo „zabití“ talentu čtyřkou z kreslení kvůli rozpitému obrázku kapesníku s nerovnými pruhy malovaného vodovkami. Paní učitelka mi zkazila radost a já se už k radostnému kreslení a malování nikdy nevrátil. Nedávno jsem to zkusil, něco z toho vzniklo, ale rozhodně to nedosahovalo té úrovně jako před více než 50 lety. Možná kdybych denně trénoval, třeba bych se zlepšil.

Jako malý kluk jsem recitoval, hrál školní divadlo, zpíval ve školním sboru. Když byly mé děti malé, chodili jsme do loutkového divadla a já se stal jeho členem. Pak jsme s dětmi měli dvanáct let své vlastní ochotnické divadlo, hráli jsme pohádky včetně vlastních autorských kusů. Zvali jsme k nám jiné soubory a také jezdili se svým „cirkusem“ jinam.

Chtěl jsem se naučit hrát na kytaru, v dětství mi to moc nešlo, táta, který hrál, se mi snažil pomoct, ale já to tenkrát nedával. Pak jsem se to naučil až na vysoké škole a dodnes si občas zahraju u táboráku. Tak jsem nakonec tátu dohnal (mezitím i můj brácha) a můj syn mě předehnal. 

Všechno to mi pomohlo, když jsem přednášel na odborných konferencích a následně učil na střední škole. A samozřejmě nyní na domovních schůzích, někdy opravdu emočně vypjatých. Od mala jsem chodil s dědou na zahrádku a tam jsem si vybudoval svůj vztah k půdě. Bez zahrádky a pěstování nějakých plodin a květin si nedokážu svůj život představit. Fakt je ten, že v současné době starat se o zahradu (v místě) a chatu (vzdálenou 80 km) je časově dost náročné, když člověk ještě chodí do práce. Ale zvládáme to.

A zvládám i psát, snad proto, že mě to stále baví, že přichází inspirace a že se občas potřebuji vypsat ze smutku a naštvání, když musím zabrousit do toho internetového světa iluzí. Životní zkušenost je nepřenosná a zaplať pánbů za to.