Politiku již moc nesleduji, nicméně nežiju-li v pustině a používám-li počítač, neumím se jí vyhnout. A tak se k ní čas od času vyjádřím z role pozorovatele.
Dnes jsem se rozhodl podívat na tři politiky, kteří hýbou světem, resp. ten první hlavně tím naším pupkem světa. V „mediálním světě“ nyní dominuje jiný politik, nově zvolený americký prezident. Média vytváří atmosféru, jako kdyby ostatní ani neexistovali. Právě proto jsem si vzpomněl na ty druhé, v současnosti v pozadí, jindy též mediálně propírané politické persony.
Posoudit, co je dobré a zlé, je záležitost subjektivní, protože záleží na úhlu pohledu. Jejich skalní příznivci a odpůrci mají jasno. My ostatní spíše tápeme a sledujeme jejich činy (zprostředkované nám médii). S někým v něčem souhlasíme více, s někým v něčem méně a někdy vůbec nesouhlasíme.
Jak kdo, jak kdy. Snažím se na to dívat nezaujatě, jako na hru a někdy se i bavím (přiznávám, cynicky, jde spíše o černý humor). Vím, že spoustu věcí neznám, že pravděpodobnost mého setkání s Putinem nebo Merkelovou je nulová. Zemana bych asi někde potkat mohl, kdybych po tom setkání toužil. A díky možnosti komunikovat česky, bych si s ním z této trojice nejvíc rozuměl (především jazykově).
Tak jak to je? Rozděluje prezident Zeman společnost nebo ji spojuje? Když vynechám „extrémisty“, tj. skalní odpůrce a skalní příznivce, kteří mají jasno vždy, ať řekne či udělá cokoliv, tak musím poctivě odpovědět, že si nejsem jistý, resp. myslím si, že za to rozdělení může pouze z části. Záleží na tom v jaké otázce, v jakém případě, jestli se s ním v tom shoduji či ne (ale to jsem zase jen u svého pohledu na věc).
Třeba v případě Ferdinanda Peroutky, nechápu jeho zarputilost, neochotu se omluvit, samé výmluvy. Tady mne nepřesvědčil o tom, že je státníkem na svém místě, resp. přesvědčil mne jen o své ješitnosti. To samé mohu říct o Mynářově prověrce, o Dalajlámovi… Ale připouštím, že všichni máme své vrtochy a děláme chyby.
Na druhou stranu s jeho některými názory na migraci a politickou korektnost souhlasím. Tady se shoduje s míněním většiny lidí. Je tedy populista. Není to náhodou synonymum pro vlastence, když vlastenectví dostává („elitářskou“) nálepku nacionalismu? A je to dobře nebo špatně? To je zase jen úhel pohledu.
Většina lidí mu přizná inteligenci, sečtělost a rétorské umění (někteří jen potají). Tvrdí se o něm, že není snadno uplatitelný. Před penězi prý dá přednost ovárku, alkoholu a cigaretě, ale to zrovna asi není efektivní korupční nástroj.
Není reprezentativní a i v tomto ohledu je společnost rozdělena: jedni to kvitují: vypadá jako jeden z nás, jaký lid, taký prezident, druzí naopak chtějí prezidenta reprezentativního, aby tomu vznešenému Úřadu nedělal ostudu.
Přeci jen jde o odlesk Hradu, sídla českých králů. Tam se v naší bohaté historii už vystřídalo lidí a v dobrém se stejně vzpomíná jen na některé z nich. Malá odbočka: trauma z prezidentských voleb bychom si navždy mohli odpustit, kdybychom vrátili na Hrad dědičného krále.
Do Zemana si projektujeme každý své představy o prezidentovi a směřování země. A tak je pro někoho „ochráncem vlasti“ (protože je protiislámský a kope za národ) a pro jiného „vlastizrádcem“ (pro svůj příklon k Rusku a Číně). Nikdo nemůže vyhovět všem možným představám a očekáváním. Byl však námi zvolen. A to platí. Je slušné toto respektovat. Byť jsem ho nevolil a v mnohém s ním nesouhlasím, beru to tak, že prostě nyní je prezidentem mé země, ať se mi to líbí či ne.
Podobnou optikou se dívám i na Vladimíra Putina. Je prezidentem Ruské Federace, která je (bez ohledu, co si o tom, kdo myslí) jednou ze tří světových velmocí. Tato velmoc má jaderné zbraně, své geopolitické zájmy (samozřejmě) a určitě chce hrát na mezinárodní úrovni jednu z hlavních rolí. Prezident je svým národem uctíván jako car, režim je zde autoritářský a dává ve světě najevo, že nebude skákat tak, jak někdo jiný píská. Tak to je. Může mě to štvát, ale nic s tím nenadělám. Navíc Rusům to zřejmě vyhovuje, tak nevidím žádný smysl v tom obracet je na naši „víru“ (liberální demokracii). Je lepší se s tím smířit a říct si, že pro svět a mír je žádoucí spolupráce, vzájemný respekt a rovnováha. A tam by to mělo směřovat, ne k vyhrocenému konfliktu.
Totéž platí o Angele Merkelové. Je německou kancléřkou a hlavní hybatelkou EU. Už pomalu mohla končit, ale rozhodla se, že do toho půjde znovu. Její věc, její volba a Němci nějak rozhodnou (že by kandidátka na další politickou mrtvolu?). Výkony poslední dobou nepříliš přesvědčivé (dle mého) a také důvěryhodnost klesá. Nejprve hlásá, že multikulturalismus selhal (2010), aby pak prohlásila, že to zvládneme, pak chtěla běžence rozmísťovat po Evropě, nyní, že budou všichni muset dodržovat německé zákony. K tomu samozřejmě patří německé trauma z nacismu, pocit viny, který je třeba odčinit. Páchali jsme zlo, tak teď musíme páchat jen dobro, přestože to může být i cesta do pekel. Jakpak asi bude vypadat její vztah s „neřízenou střelou“ Donaldem?
Ono vůbec, kam se pohne svět s novým americkým prezidentem? Není to jednoduché na té mezinárodní scéně. Nemám k tomu potřebné informace, jen o tom tak přemýšlím a pozoruji to. Ovlivnit mohu jen málo, proto mne to až tak netrápí.
Hledím si hlavně svého života, snažím se žít, jak umím a přispět svým optimismem ke „kolektivnímu vědomí lidstva“. Ta správná cesta (dle mého) vede od sebe, své rodiny, přes svou obec, vlast, národ, kontinent až k planetě a lidstvu jako celku.
PS: Nakonec mě ti pánové nijak nevzrušují a ta dáma už vůbec ne.
