V radostné izolaci?

Žiju v dobrovolné izolaci a jsem v ní šťastný. Ne, nejsem poustevník a ani být nemohu a ani nechci. Setkávám se s lidmi, s některými moc rád, s jinými méně rád.

Ale nejradši se s nimi setkávám tváří v tvář, případně si voláme, píšeme emaily a samozřejmě se virtuálně setkávám s lidmi tady na blogu. S těmi, co mé výmysly čtou a někteří je i komentují (pochvalně i nechvalně). Toto je můj prostor pro virtuální setkávání.

Jiný nepoužívám. A protože nepoužívám facebook (v současnosti vůbec), a ani dříve jsem tam moc nechodil a ani jsem neměl zájem si ho pořídit, byl jsem kdysi ukecán kvůli jedné akci (2017), pak jsem ho asi rok využíval, ale opravdu mě to nebavilo. Spíš mě to odradilo.

Možná i proto, že jsem ho měl názorově otevřený „od Šumavy k Tatrám“ a mohl tak pozorovat, co dnes upřednostňují lidé, kteří se potkali jako mladí před více než třiceti lety (1987). Bylo to sice pestré, někdy dost povrchní, ale dost často názorově vyhrocené. Přičemž většinově šlo o mé kamarády. A já na tom facebooku cítil, jak se jim vzdaluji, jak nepotřebuji a ani nechci řešit to, co tady oni řeší. Tak jsem tiše odešel. Pravda, asi 2x jsem to zrušil, ale protože se k profilu přidala manželka a ten byl pak společný, profil se obnovil a používá ho ona (čas od času).

Tak si žiju bez facebooku a jsem izolován od jeho negativ (zkreslené sociální bubliny a samozvaní kontroloři „správného“ obsahu), ale i pozitiv (sdílení hezkých zážitků, fotek apod.) A určitě bych byl rychleji „v obraze“ i co se týče třeba informací ze svého okolí a mohl třeba rychleji reagovat na nějakou výzvu např. k pomoci.

V malém si to virtuálno realizuji zde na blogu. Tady jsem sám sebou, sice nemám tak velký dosah, jako bych měl ve spojení s FB, na druhou stranu tu nemám tolik „nezvaných“ hostů, jako bych mohl mít na FB. Dovedu si představit, že za některá svá krátká vyjádření (glosy, které „skrývám“ na svých webovkách) bych byl často banován.

Ono pro ty „checkery“ je těžší najít si a hlídat blog, privátní webovky, dá se říci, že určitou námahou je i napsat a poslat email. Takže jsem takto trochu chráněn, ale určitě i izolován, protože opravdu nevím, co se na tom fejsu děje. Navíc čtenost mého blogu (o webovkách nemluvě) je poměrně marginální, tak předpokládám, že „checkery“ ani nezajímám, že jsem pod jejich rozlišovací schopností.

Nicméně s FB mám zprostředkovatele, manželka si k němu našla lepší vztah, protože tam nachází inspiraci (k tvorbě, k práci s dětmi), a tak mě občas informuje a někdy i ukáže něco na tabletu.

Jinak se rád „izoluji“ na chatě. Ale to není izolace, tam se setkávám s jinými lidmi, je to jen taková občasná radostná izolace z místa trvalého pobytu. I v místě trvalého pobytu se dá „izolovat“, stačí si sám (nebo se psem) vyrazit na procházku, sednout na kolo a vyjet.

Pracovní čas trávím mezi lidmi a s lidmi, doma se též se ženou sejdeme, povídáme si a žijeme spolu, spolu také trávíme většinu času i na chatě. Setkáváme se v rámci rodiny, s pár kamarády, na akcích, na výletech. 

Zkrátka „izolace“ mi slouží ke zklidnění, k nalezení harmonie, jako prevence stresu. Mám štěstí na to, že neumím být klasický „závislák“. Proto jsem se nikdy nestal ani kuřákem, alkoholikem, gamblerem, narkomanem, workoholikem apod. Tak nejsem závislým ani na facebooku a jeho lajcích, protože ten dopamin a další přísun endorfinů si zajišťuji jinak. Ani ne tak v souladu se svým egem, ale v souladu se svou duší, což je trvalejší, a ne tak návykové, resp. takový návyk nevede ke škodlivé závislosti, ale k radosti duše. 

Jistě, palec nahoru v diskusi pod blogem potěší (tady si mé ego také přijde na své). Ale původní tvorba vychází více ze srdce, někdy i z ega, ale srdce pak obrušuje hrany. Jsem rád, že se blog někomu líbil a tomu dotyčnému stálo za to mi o tom napsat. Funguje to podobně jako na tom fejsu a vůbec v životě, někomu se to líbí, jinému ne. Máme prostě jiný vkus a většinou souzníme s tím, co se líbí nám.

Chápu, ajťáci jako Bill Gates a Mark Zuckerberg ze mě asi nemají radost. Nápodobně, já z nich také ne.