Tenká hranice mezi soucitem a citovým vydíráním

Jak chápeme soucit? A kdy jde o citové vydírání? Stejně tak se můžeme ptát, jak definovat vděčnost lhostejnost, závislost, ....?

Soucit může mít různé podoby. Většinou ho chápeme tak, že je nám někoho líto, že si to, co prožívá (nemoc, bolest, smutek, trápení) ani nezaslouží. A tak můžeme nabídnout pomoc a pomáháme. Pak zjistíme, že jsme z toho pomáhání unaveni, ztrácíme energii, navíc nikdo neprojeví náznak vděčnosti. Nechápeme, že ten člověk nás zneužívá a citově vydírá.

A že jsme mu to dovolili my sami. Protože jsme chtěli být lepšími, protože jsme si chtěli vděk zasloužit, v zásadě sobě na úkor. Obětovali jsme se pro druhého a zapomněli na sebe. Nechtěli jsme, aby nás někdo pomluvil, že se nestaráme, nestanovili jsme si hranice, co ještě můžeme zvládnout a co už ne.

Můžeme chápat soucit trochu jinak, ne jako neustálou pomoc a péči, na kterou si opečovávaný zvykne a bere ji jako nárok, své nezadatelné právo. Můžeme pomoci takovému člověku postavit se na vlastní nohy, tj. přijmout zodpovědnost za svůj život tím, že paradoxně pomáhat odmítneme, nebo si stanovíme aspoň jasné hranice naší pomoci, co je únosné a co už je přes čáru. Protože člověk si musí pomoci hlavně sám, zejména v oblasti psychiky. Klid v jeho duši zařídit nikdo jiný nedokáže.

Sám jsem si to prožil v rodině se svou nemocnou maminkou. Cítil jsem citové vydírání a ztrátu energie, byl za tím její strach. Vzali jsme si ji blíž k sobě, ale do domova pro seniory. Pak jsme si vytyčovali hranice, abych dokázal pomoct, ale ne na svůj úkor. Byla to škola pravého soucitu a lásky bez podmínek, tedy nezávislé lásky (lásky bez závislosti). Mně k tomu pomohla praxe „čtyř dohod“, smysl pro humor a také jako mámě čas a pochopení, že každý žijeme svůj život a za ten máme odpovědnost. Dnes vím, že máma už našla ve své duši klid.

Rádi se vidíme, ale stačí nám k tomu pár hodin týdně. Už žádné výčitky typu dlouho jsi tu nebyl, ale jsem ráda, žes přišel.

A kde je hranice mezi soucitem a citovým vydíráním u mediálně přetřásaných padesáti syrských sirotků? Vyjadřovalo se k tomu mnoho povolanějších. Osobně se přikláním k tomu, že jde spíše o citové vydírání a „politický“ klacek na ty, kdo je přijímat nechtějí. Pokud se ukáže, že jde o vousaté chlapce kolem 20 let, pak bych věřil tomu, že jde o snahu zbavit se nechtěných „zlobivých dětí“ a poslat k nám malou jednotku „sirotčí armády džihádu“.

Pokud by šlo opravdu o sirotky, čili děti obou pohlaví od batolat do 15 let, pak s tím nebude mít česká veřejnost problém a bylo by nanejvýš vhodné, je přijmout a poskytnout jim dočasně bezpečný domov. Zajímavé je vyjádření naší velvyslankyně v Sýrii o tom, že mezi tamní kulturní zvyky patří, že se o sirotky postará širší rodina. Pokud je pravda, že válka v Sýrii je u konce, nastal čas na obnovu země a je lepší pomáhat přímo tam. Třeba postavit školu pro sirotky v jejich obnovujícím se domově.

Jsem pro předběžnou opatrnost a požadavek: nejdřív nám ty děti ukažte a na základě toho se rozhodneme, zda ano či ne. To je snad férové, ne?