Srovnávání se

Porovnáváme se a srovnáváme se. Přijde nám to normální a přirozené. Začne to v rodině, ve škole, nějak nás to doprovází celý život. 

Zajímavý blog o tomto tématu napsala paní Ivana Kotoučková. Je zajímavý už výběrem tématu, protože neřeší neustále přemílané aktuální události. Blog má i neméně zajímavou diskusi. (odkaz: Srovnávání se s druhými jako forma zábavy - Blog iDNES.cz)

Nějak mě to inspirovalo. Ono je nám to srovnávání se neustále vnucováno. A není to samozřejmě jen špatné, ono nám slouží k poznání. K takovému celoživotnímu vzdělávání, ke sbírání střípků do mozaiky na naší životní cestě. A zejména pak k poznávání sebe sama.

Může z toho vyplynout spoustu negativ, ale přes ně se můžeme dostat k pozitivům. Negativní je to vnucované, především rodiči a společenským prostředím. Mnohé děti od rodičů slyšely: „podívej se na spolužáka, jak je hodný, jak se dobře učí a ty zlobíš a neučíš se“, nebo „musíš pořádně trénovat, abys byl nejlepší a mohl sis dovolit vydělávat sportem“, „musíš studovat, abys byl někdo a hodně sis vydělal“.

A na problém je zaděláno, pokud dítě nemá talent na sport, na studium, ale je šikovné na něco jiného, ale nedostane příležitost svůj talent rozvíjet. A pak je tu ta touha po majetku a dokonalém vzhledu. Srovnávání se s modelkami často vede k mentální anorexii a bulimii, srovnávání s vnadnými celebritami, spolužačkami, kamarádkami často dožene ty méně přírodou obdařené pod kudlu plastického chirurga.  

Srovnávání vede k dalším negativním jevům, souvisejícím s touhou po majetku, po kariéře či moci. A tak mohou ti méně majetní závidět těm více majetným, přičemž ani nemusí být co. Protože může být často cennější vlastní záhumenek, na němž se dá něco vypěstovat (příp. i postavit) než luxusní vila zatížená nesplatitelnými dluhy. Závidět lze ledacos a lze si přát i negativně, tj. aby sousedovi ta koza chcípla.

Z toho srovnávání mohou vyrůst i další negativní jevy jako sebevraždy, vraždy, loupeže, závislosti na škodlivinách (cigarety, alkohol, drogy a další). Častější jsou ty méně dramatické, ale též negativní jevy, jako je přetvářka, pokrytectví, povyšování, pohrdání, ponižování, šikana.

Srovnávání může ale vést i pozitivním směrem. Je to samozřejmě v osobnostním nastavení, a to může změnit jen ta jediná osoba sama. Nikdo jiný to za ní neudělá. A v tom je to jednoduché, ale zároveň strašně těžké. Když vidíte člověka, který se usmívá, je šťastný a není ani bohatý, možná vás to naštve. Nezdravě: budete z toho smutný, budete se vztekat a litovat se. Jste zkrátka v tom módu oběti. To vždy najdete spoustu viníků a spoustu výmluv.

Nebo se naštvete zdravě. Na sebe. A začnete hledat. Jako první věc je nutné si začít klást otázky. Proč on je šťastný a já ne? Co já dělám špatně? Proč se mi nedaří? Proč, když mám víc, jsem já ten nešťastný? Pak na ty otázky hledat odpovědi. Venku i uvnitř sebe. Po chvíli se můžete ptát jinak. Co mám udělat, co mám změnit? Zjistíte, že víte, co se vám nelíbí, víte, co nechcete dělat, s kým vám je a není dobře. Tak seberte odvahu a řešte to. Udělejte první krok. Po něm následují další. Už prvním krokem se vydáváte na cestu, která vás osvobodí od srovnávání, od obav typu „co by tomu řekli lidi?“ „Co chce druhý slyšet, co mám říkat, abych nenarazil?“

Osvobodíte se od pomluv. Nebude vás zajímat, co si o Vás druzí myslí. A oni přestanou pomlouvat, když svou ne-reakcí tomu nedáte svou pozornost a energii. Nebo nepřestanou, ale k Vám už se to nedonese. A ikdyby, tak si z toho vůbec nic neděláte.

Tak jste se na začátku porovnal, a to srovnání Vás motivovalo ke změně. Vy jste se změnil, a tím se změnila Vaše realita, protože se více usmíváte, hrajete si, jste šťastnější, než jste býval. I přesto, že se Vám zrovna daří hůř než předtím.

Jo, srovnáváme se. Někdo to potřebuje k leštění svého ega, jiný k utvrzování se ve svém přesvědčení, strachu, sebelítosti, někoho to ale nakopne a doslova probudí k jinému životu.

Ne nadarmo se říká „změň sebe a změníš celý svět“.