Spadl jsem na zadek

To se celkem lehce přihodí. Ráno mrzlo, v poledne to roztálo, ale ne všechno. A tak si mé nohy, v době, kdy jsem jim nevěnoval pozornost, stouply na led a krásně po něm sjely.

Chtěl jsem zamávat kamarádce, paní učitelce ze školky, která byla s dětmi na procházce a já šel na oběd. Ani nakonec neviděla můj držkopád, v daném případě zadkopád.

Hlavou jsem naštěstí do chodníku neťukl tak, abych na jasné polední obloze viděl hvězdičky, ale zadek jako takový „polštář“ to odnesl a nějaký čas to bude bolet. Ale přebolí to. A také to přežiju.

Kdo může za to, že jsem spadl na zadek? Led na chodníku. Nabízí se otázka čí je chodník a kdo se o něj stará? Nejpravděpodobnější odpověď je město, tedy městský úřad. Už dávno jsem se odnaučil hledat viníka, takové hledání by mě mohlo dovést až k americkému brouku (dříve) či ruskému medvědu (nyní). On se totiž viník najde vždy. A téměř vždy ten, co za to vlastně ani nemůže.

Vždyť za to, že jsem upadl na zadek, si mohu sám. Nevěnoval jsem pozornost své chůzi, stačilo se podívat na zem a ledu se vyhnout.

Nejen já jsem spadl na zadek, údajně na zadek spadne v příštím roce naše ekonomika a nejspíš docela brzy i naše celá slavná civilizace. A asi to taky bude bolet a asi to také přežijeme.

Občas spadnout na zadek není na škodu, připomene nám to, že se máme vrátit k řešení přízemních problémů a činností. Že si máme všímat přítomnosti a být bdělí, tj. duchem přítomní tomu co právě děláme, žijeme. A že ty vznešené myšlenky, přání, cíle, co se vznáší ve snových oblacích, mohou počkat.

Když člověk spadne na zadek a ještě si mírně ťukne o zem hlavou, tak se mu rozsvítí.  Jak jednoduchá je cesta k osvícení. Stačí padnout na zadek.