Pod povrchem a za zrakem

To, co na první pohled nevidíme, neumíme změřit, vysvětlit a definovat, to neexistuje? Ono to ale existuje, jen to neumíme vnímat, protože je to pro nás skryté.

Skrytému pod povrchem rozumím, tedy spíš vnímám jako to, co nás přesahuje, co nedokážeme vnímat našimi smysly a přichází k nám jako pocit, intuice, emoce. Tedy nevědomě. Z nevědomí, podvědomí či dokonce nadvědomí?

Nechci v tomto textu žonglovat s pojmy vědomí, nevědomí a pouštět se někam do oblasti psychologie, či dokonce psychiatrie, nejsa v tom vzdělán. Jen vyjádřím, že jsem se setkal i s pojmy podvědomí a nadvědomí. Považuji definování čehokoliv za snahu nás lidí mít o všem přehled, mít to pojmenované, zaškatulkované až se z toho stane dogma a najednou je to překážkou např. nějakého pokroku ve vědě, přemýšlení ve filozofii apod.

Ke svému pochopení jsem došel poměrně logicky a poměrně jednoduše a dovolím si uvést praktické příklady: při vyšetření používáme ultrazvuk, rentgen, pracujeme s přístroji, založenými na námi neviditelných oblastech záření (UV, IR, NMR aj.), pes má mnohem lepší čich, kočka vidí v noci, organizace mraveniště či včelího úlu je naprosto geniální, může nás fascinovat let čmeláka. Příroda je zkrátka fascinující a mnoho z jejích dějů nechápeme, a právě z nevědomosti a pýchy ji škodíme.

Často něco vymyslíme, co nám usnadní život a až po nějaké době sklízíme negativní důsledky. Zkusme se podívat na vše jako na živé tvory. Vše je přece nějak tvořeno a stvořeno (zase chválím češtinu). Máme „zakódovány“ definované pojmy „živá a neživá“ příroda, zkrátka kámen, skála, minerál či krystal, pro nás zůstává něčím neživým, nehybným. Změňme tento přístup.

Co v tomto případě je takový strom? Řadíme ho do živé přírody, ikdyž je nehybný. Opravdu? Určitě ne, jen stojí a roste na jednom místě a pohybuje se větvemi, v závislosti na ročním období mění podobu listů, má plody. Osobně nemám problém, vidět „nehybné“ objekty jako živé.

Lze totiž jít od hrubosti k jemnosti, od mechanické fyziky ke kvantové. Své fyzické tělo vnímáme jako svaly a kosti, biologicky jdeme na úroveň buněk, biochemicky na úroveň molekul a atomů a pak už tu máme nejmenší částice, které jsou hmotné a zároveň jsou vlněním, tj. energií, vibrací a na této úrovni je živé všechno a můžeme tak naprosto logicky uvažovat o Zemi jako živé bytosti, jako o živoucím organismu.

Zemi nejsme schopni vidět (vyjma těch, kteří se na ni mohli podívat z vesmíru), ale po Zemi se pohybujeme, můžeme ji vnímat, více samozřejmě venku v přírodě než uvnitř v bytě, v kanceláři, v montovně či skladu, či zahleděni do počítače, televize nebo mobilu.

Slyšíme trávu růst? Osobně tu schopnost nemám, ale vnímám její proměny, vidím, že vyrostla, že se jí daří víc, nebo míň, vidím, co s ní dělá sucho, a naopak příliš vody. Cítím ji na svých chodidlech, když si dovolím jít po ní bos. Ukazují se mi živočichové (často náhle a na okamžik), vidím květy rostlin, šumění větví stromů. V přírodě medituji už jen tím, že v ní sem a vnímám její rozmanitost, že se v ní zastavím, sednu si na pařez v lese, nebo se opřu o strom a jen se rozhlížím kolem sebe.

Pokud nemám možnost v přírodě být, mohu se aspoň dívat z okna, pokud tedy mám možnost nějakou její součást vidět, což já osobně mám, jak z okna svého bytu, tak z okna chaty. Takhle se totiž dá nabíjet a čerpat energii. Jsou i další způsoby, je to tvorba člověka např. v hudbě, v malbě, v knihách, filmech a je možnost věnovat se meditaci či modlitbě. Většinou to spojím s půlhodinkou sobě místo sledování večerních zpráv.

Čtvrthodinku si zacvičím, pak lehnu na postel a dýchám podle Wima Hofa, už při tom vědomém a hlubokém dýchání přichází příjemné mravenčení v prstech rukou a rozlévání příjemného tepla po celém těle. Pak si v duchu odříkávám něco jako své vlastní mantry, a nakonec přichází modlitba ve formě poděkování a prosby. A za co děkuji? Za dar života, za prožité zkušenosti vč. lekcí, za lidi, kterými jsem obklopen, za inspiraci a příjemné pocity, za ochranu. A prosím za ochranu svých bližních a našich domovů. Vím, že mým domovem je nejen má domácnost, kterou sdílím s rodinou (tedy náš byt a chata), ale i mé tělo, má obec, má vlast, můj národ, naše planeta Země.

Dnes se věnuji hlavně tomu, co sám mohu ovlivnit, což je zodpovědnost za svůj život, který vždy prožívám v daném místě a v daném čase, tj. tady a teď.