O chladu toho asi ví nejvíc Wim Hof, Holanďan, známý po celém světě, proslulý svými chladivými rekordy za hranicí lidských možností, či skoro až za hranicí lidské fantazie.
Již dávno před ním se vědělo o příznivých účincích otužování a sprchování studenou vodou. Na Vltavě se scházejí otužilci po celou zimu a v současnosti otužování propagují i celebrity a přes zimní období se na řekách a rybnících setkáte s lidmi nořícími se do ledové vody.
Tak i u nás u Jizery. Chodí jednotlivci, ale i celé skupiny. Opravdu, je to báječný pocit. Takovéto až ztuhnutí a euforie z pocitu, že jste to dokázali, překonali sami sebe. Když si postupně zvykáte a studenou sprchu máte tak 3 - 4x týdně a párkrát do měsíce to vystřídáte ještě s řekou nebo jezírkem, už v tom jedete.
Sám jsem si začal postupně prodlužovat letní koupací sezonu na Jizeře. Začal jsem dřív (březen, duben) a končil později (říjen). Letos jsem se pár sekund hecnul na nový rok, pak jsem měl do března v přírodě přestávku (což jsem ale nahrazoval studenou sprchou) a do vody jsem vlezl až v dubnu a později mé otužování přirozeně přešlo v koupání, jak teplota vody stoupala.
Za těch největších veder přišla nejvíc vhod chladivá náruč Jizery. Má to další doprovodné efekty. Skoro nenosím svetry, první vrstvu mám tričko s krátkým rukávem, pak třeba lehkou mikinu a bundu. Když není pod nulou, nosím jarně podzimní flísovku.
Rukavice skoro nenosím, to už musí být, v zásadě jen na hory, na lyže, na běžky. Kulicha také běžně ne, ale do mrazů více pod nulou si ho vezmu.
Nemusíme být blázni jako Wim Hof, ale pokud si z něj aspoň v něčem vezmeme příklad, tak chlad nám aspoň nebude tolik vadit, pravděpodobně se nestane naším přítelem jako jemu, ale nebude to už takový nepřítel, tak těžký soupeř jako byl před začátkem našeho otužování.
Člověk dokáže hodně, když chce a když se nebojí, resp. svůj původní strach překoná.
