Řešiči a pohodáři

Jsou lidé, co mají potřebu neustále něco řešit, ať už je to politika, či babské drby. Nebo vztahy. Hlavně vztahy druhých. Řešiči obvykle hned vědí, kde je pravda, kdo je kdo, kdo je s nimi a kdo proti nim.

Řeší, co si o nich myslí druzí, řeší jak vyhovět tomu či onomu, jak být „in“. Přesto, že neustále něco řeší, jsou v pohodě. Protože být v pohodě se zrovna nosí, je to „in“. Abych dosáhl „být v pohodě“, přestože je mi mizerně, musím se přetvařovat, být (až) úslužný, neupřímný (hlavně k sobě).

Z pohodáře pohoda a klid vyzařuje, bývá upřímný, když se mu něco nelíbí, řekne to. Neřeší věci, které se ho netýkají, nevěnuje jim (tolik) pozornost. Když je mu mizerně, přizná to sobě i okolí, občas může být i nevrlý, někdy vyjede, ale většinou se usmívá a je i laskavý.

Máloco ho urazí, máloco ho vyvede z míry, dokáže reagovat neočekávaně, hodně se směje. Ta radost z něj čiší, věci bere s nadhledem, říká upřímně co si myslí. Snaží se často pobývat v režimu „tady a teď“ a užívat si drobné radosti života. Nikomu nic nevnucuje, jen inspiruje. Pro mne je takovým inspirátorem a pohodářem Jaroslav Dušek.

Ani nevím, zda opravdový pohodář na otázku „jak se máš?“, odpoví „jsem v pohodě“. Pokud i to se stane, pak jde o odpověď upřímnou. Dnes se to dostalo tak daleko, že se ptáme, když se nám bližní nějak nezdá, „seš v pohodě?“ a často slyšíme „jsem, proč bych nebyl?“

Na otázku „jak se máš?“ máme možnost odpovědět několika způsoby a odpověď závisí nejen na pravdě, pocitech, ale i na tom, kdo se nás ptá. Záleží, jak se momentálně cítíme a pokud se nás zeptá člověk, kterému důvěřujeme a jsme k sobě vzájemně upřímní, pak z nás odpověď vyletí a bude odpovídat tomu, jak se zrovna cítíme.

Můžeme také odpovědět neutrálně, nebo se i přetvařovat, protože nechceme nikoho zatěžovat svými problémy, nebo nechceme, aby nás někdo litoval.

Jak se teda mám? Většinou dobře, jsem v pohodě. Ale občas se vyskytnou problémy, které mě trochu drtí a štvou. Samozřejmě i jako „neřešič“ musím řešit řadu problémů, přijít tomu na kloub, ptát se, získávat informace a zkušenosti, rozhodnout se, co a jak udělat. Zda jsem se rozhodl špatně či dobře, ukáže až čas.

Chyba se projeví. Poučením a zkušeností budiž stejnou chybu neopakovat a zvolit jiný přístup k řešení, najít jiný způsob.

Ale důležitější je se umět od problémů oprostit, neřešit zbytečnosti, před problémy neuhýbat, neodkládat je. Ale určit si priority a mít srovnané, co „hoří“ a je třeba hned „hasit“, co je marginálie, která se vyřeší tak nějak sama od sebe. A co může počkat, protože je na to čas. Mezitím třeba přijde nějaký nápad, nebo aspoň lepší nálada a úkol se tím vyřeší, nebo aspoň bude řešen v lepší atmosféře.

Tou hlavní prioritou je život sám, ať si politici, úředníci, právníci, ekonomové, kněží a další říkají, co chtějí. Jistě, nechám si s problémy poradit, obrátím se na odborníky, prodiskutuji to v rodině, ale život žiju za sebe, nikdo jiný ho za mě nežije a také já nechci žít život nikoho jiného.

A už vůbec nechci život někoho jiného řešit, třeba Jarka Nohavicu. Kdo jsem já, abych soudil?  Jak to vůbec bude za pár let? Už kolikrát se stalo, že ti, co někomu hodně pochlebovali a jiného haněli, jakmile se to obrátilo, převlékli kabáty a začali křičet přesně naopak. Takže neřeším, nemoralizuju, ale do pohody se přivedu třeba i poslechem či hraním Jarkových písniček.

Co řešiči? Ať si řeší, když musí. My, pohodáři, řešit nemusíme. Tedy to, co se nás netýká. Předci tomu říkali „nehas, co tě nepálí“. Vím, že to zavání lhostejností, ale tak to není. Člověk se může tváří v tvář ocitnout různým situacím, být třeba svědkem něčeho zlého. Pak řeší svůj přístup k ději, pomůže, zasáhne, či bude dělat, že nic nevidí, neslyší.

Ale řešit virtuálně kdo od koho dostane jaké vyznamenání? Proč, když se mě to netýká a řešit to nemusím.