Nerad vzdychám, nerad smutním a nerad se vztekám. Mám rád smích, humor, radost. Proto se moc nezabývám zprávami, politickými komentáři zejména z tzv. mainstreamových médií.
Tam se zúžil názorový prostor, místo tvůrčí diskuse se prosazuje hlavně „narativ“ (donedávna jsem existenci takového slova a jeho význam vůbec netušil). A tady je můj první povzdech. Nosí se konflikt a prosazení (protlačení) svého přesvědčení. To by nevadilo, pokud by to nebylo všem vnucováno a prosazováno formou: kdo nejde s námi, jde proti nám. Protože správné je: kdo nejde s námi, jde jinudy.
Druhý povzdech se týká vládnutí. Současné české vládnutí je naprosto nesrozumitelné a vládní kroky jsou nevysvětlitelné (z hlediska zájmů obyčejných českých lidí). Své vysvětlení mám. To, v čem mají ovladači náskok a umí to dokonale, je dlouhodobé plánování a salámové metody. Tedy postupné vaření žáby v hrnci a navíc (díky propagandě a cenzuře) pro většinu lidí umí budit zdání, že vše funguje a že za všechno špatné mohou nepříznivé podmínky a někdo úplně jiný (což je i pravda, ale pouze částečná). Jen slabí, nejistí a zbabělí se tak bojí, že potřebují ukazovat na viníky. Když se bojí lidí, proč se nesbalí a neodejdou?
Podle mého se bojí i odejít. Oni nemohou odejít. A je jedno, zda je drží u vesla jejich ego, chamtivost, strach, pocit moci ovládat druhé a žít na jejich úkor, či zda někdo skrytý (tajné služby, banky, korporáty…), který je „vodí jako loutky“. Všiml jsem si, že lidsky nejnormálnější politici jsou ti, kteří se nahoru do funkcí ještě nedostali, nebo už z nich dávno odešli. V té funkci se poměrně brzy dostaví jakási „hypnóza“, která je úplně promění. Tzv. nová aristokracie se svých prebend vzdát nehodlá a je velmi tvořivá v regulacích, dotacích, dluzích, předpisech, formulářích, tedy hlavně v byrokracii. Jenže už jich je příliš, parazité se přemnožili, hostitel už sotva přežívá, a tak se asi začnou brzy „požírat“ mezi sebou. A v podstatě se čeká na to, kdy se jejich svět rozpadne, zhroutí a část obslužné části „elit“ se proti nim postaví.
Třetí povzdech se týká alternativy, její rozdrobenosti, rozporů, konfliktů. Jak je na tom alternativa? Dělá protestní akce, píše, provozuje weby, organizuje besedy, už se (nejen z Covidu) vyprofilovaly osobnosti a existují různé (antisystémové) skupiny. Také intelektuálně je u nás poměrně nabito, takže o diskusi o vizích a přístupech nebude nouze. Mnozí lidé přestali důvěřovat politice (i systému) a zařizují se, jak umí. Mnoho z nich (v tom buranově) třeba ani není na sociálních sítích, ale něco umí, jsou šikovní, znají se osobně a vědí o sobě. Vědí, na koho se obrátit pro pomoc a co druhým nabídnout.
Co všichni na alternativě dělají? Sypou písek do soukolí, čeří stojaté vody, snaží se do toho házet vidle, inspirují ostatní a tzv. probouzí společnost. Část lidí (zombíci, bioroboti) se neprobudí nikdy. Většina nyní prozře přes peněženky a otázkou je, zda k nim proniknou informace jiné než mainstreamové. Ideální to bude, až k nim bude jinak promlouvat mainstream, nebo až mu aspoň úplně přestanou důvěřovat.
Z čeho vycházíme? Představme si to jako divadelní představení. Víme a vidíme, co se děje na jevišti (to nám neustále vysílají). Dost z nás zná měnící se nálady v hledišti, kdy se lidem už to divadelní představení přestává líbit, diváci jsou z toho dost rozčarovaní a nějak reagují. Někteří stále tleskají, někteří se snaží odejít, někteří bučí a pískají.
Ale nevíme, co se děje za oponou. Vládní loutky asi vědí, kdo si je vodí, ale už třeba nevědí, kdo vodí jejich loutkáře, o nichž vědí. Celý svět „za oponou“ je nám skryt. Tam nastupuje naše fantazie, spekulace, konspirace.
Co se může stát? V podstatě cokoliv. Může přijít i zázrak, zázraky se dějí a jsou za zrakem, nemůžeme je vidět. Změna může přijít evolučním skokem, způsobí ji příroda (probuzení sopky pod Yellowstonem, tsunami v Atlantiku), nebo bude pomalá, postupná a trvat po generace. Stojíme teď na počátku transformační změny a „agenti Agendy 2030 a Velkého Resetu“ jsou lépe připraveni, ale jsou čím dál nervóznější a snaží se vše urychlit. Bojí se hromadného probuzení lidstva a dobře ví, že všechny nepřesvědčí ani nezastraší. Navíc nevíme, co se vše děje v zákulisí tajných služeb, armád, tajných společností. Kdo tam s kým společně bojuje a proti komu.
Jsme v období začátku těhotenství, jen nevíme, co a kdy se narodí, bude-li to těhotenství časově rychlejší jako třeba u feny, nebo pomalejší jako u slonice. Musíme připustit i možnost potratu.
Přeji nám, abychom to zvládli a vytvářeli si svět, kde lidská důstojnost nebude prázdný pojem, kde svoboda bude znamenat odpovědnost a kde bude vládnout vzájemnost a jednota v různosti. Zkrátka, aby zvítězilo lidství.
