Pouta, okovy a pavučina

Když přicházíte na svět jste nespoutaní, ale také bezbranní a závislí na svých rodičích. Ať máte rodiče jakékoliv, plně se jim jako miminko odevzdáváte a plně jim důvěřujete.

Je to na našem světě zařízeno tak, že se rodíme rodičům, kteří jsou zpravidla spoutaní především soudobými společenskými pravidly a zvyky. A svá pouta nám vědomě či nevědomě předávají. Současně jak rosteme si nasazujeme neviditelná pouta až jsou z toho okovy. Ztrácíme hravost, spontánnost, nahrazujeme to povinnostmi (ve škole, následně v práci), ale zároveň (aby se to vyrovnalo) chceme nějaká práva a zábavu.

Tak do pěti let jsme žili spontánně, byli jsme hraví, veselí, a hlavně nás zpracovávali (vychovávali) rodiče a prarodiče. Mnozí již od tří let chodili do školky a tam je začal zpracovávat systém, ve školce většinou ukázal tu laskavější tvář, více hravou, tvořivou a nenásilnou. Pak nastoupil vzdělávací systém a povinná školní docházka. A jsme dospělí.

Vstupujeme do dospělosti dokonale spoutáni, máme za sebou úspěchy/neúspěchy ve škole, jsme naučeni tomu, jak se chovat ve společnosti, máme naučeno se toho a onoho bát. Někdo už je na prahu mládí rozpolcen, někdo k tomu teprve časem dospěje, jiný až na sklonku života, či vůbec.

Čas mládí, čas důležitosti, čas ega. Čas práce, čas ukázat schopnosti, čas budovat kariéru a získat majetek. Ale tam někde v koutku se krčí malá nespoutaná dušička, která „křičí“ a člověk (jeho ego) ji neslyší. Protože slyšet ji může jen v tichu a klidu. Jenže duše se chce prosadit, chce, aby se člověk odpoutal, aby byl šťastný jen proto, že JE. Tak mohou přijít rány osudu (vyhoření, nemoci, nehody), zkrátka události, které člověka zastaví a on má pak možnost přemýšlet, jestli nemůže žít jinak.

Najednou začne rozumět své duši a pustí si ji do života, začnou se mu nabízet jiné pohledy, hledá a rozšiřuje své poznání, začne si všímat i více svých pocitů a při rozhodování bere v potaz kromě analytického rozumu i svůj pocit, zda je příjemný, či nepříjemný. Postupně se zbavuje svých pout, odpoutává se z toho, že není důležité vědět, co si o něm myslí druzí, že se nemusí nikomu zavděčit, že nemusí říkat to, co chtějí druzí slyšet. Může zkusit třeba žít čtyři dohody a ty zdánlivě pevné okovy začnou jedna po druhé praskat. Začne pochybovat o zprávách, přestane se na ně dívat a začne hledat jiné pohledy. Přestane si sám sobě něco nalhávat a začne být upřímný, opravdový, k sobě a tím i okolí.

Člověk cítí, jak se odpoutal a osvobodil. Najednou už ale nechce dělat to, co dělal, někteří lidé mu odejdou ze života, ale vstoupí do něj jiní. Dělá hlavně to, co činí jeho duši radost. Nicméně ze systému neuteče a sobě samému už vůbec ne. Jednou ho jeho myšlenky a skutky dohoní.

Když se člověk osvobodil z jedněch pout, neznamená to, že si nemůže dobrovolně nasadit pouta jiná a že už je nespoutaný. Kolika lidem se to stalo. Osvobodili se z ega materiálního, ale propadli egu duchovnímu. Nebo jednodušší příklad: mnohé ženy se osvobodily od své obezity, ale za to (uspokojeny svým zhubnutím) propadly anorexii. Ikdyž nepůjdete z jednoho extrému do druhého, rozhodně nemůžete tvrdit, že jste nespoutaní. Máte tu jemné předivo zdánlivě slabých pout. Ale tato pouta jsou nejsilnější, je mnohem těžší se z nich odpoutat než z těch na pohled pevných. Je to taková pavučina, jeden den ji vymetete, další den je tu znova.

Co třeba vztah k autoritám? Učitelům, lékařům, vedoucím? Učíte se zkušenostmi. Mě vrtalo hlavou, proč moje maminka sužovaná nemocemi se léčením (prášky) nejen že vůbec neuzdravuje, ale její stav se po těch letech naopak významně zhoršil. To mne přivedlo k pohledu psychosomatiky a k tomu, že zdraví je hlavně moje zodpovědnost a že důležitou roli hraje, jak se cítím. Že nemoc a bolest je signál těla, něco s tím člověče udělej.

A pak jsou tu vztahy, i z těch toxických se člověk odpoutává těžce, ale nedokáže se zpravidla odpoutat od vztahů k milovaným osobám. Protože za ně cítí určitý díl zodpovědnosti. To mohou být dávno dospělé děti, které mají již svou zodpovědnost, jak naloží se svými životy, ale také partner, kolegové v práci, sousedi.

Svou roli tu hraje lidskost.  A také ta jemná citová pouta. Pokud tam větší roli hraje láska, respekt a úcta, pak si takováto pouta můžeme ponechat. Důležité je si uvědomit, že svůj život žijeme každý sám za sebe. S plnou zodpovědností. I s těmi neviditelnými pouty.