Praha byla nedávno prohlášena nejkrásnějším městem světa. Měli bychom mít radost. Možná ji i někdo má a jiní ji nemají.
Vzal jsem to na vědomí a mám rád pozitivní zprávy, takže svým způsobem se z toho raduji, ale že bych skákal radostí? To určitě ne. Větší radost mám z toho, že Praha v mém životě hraje naprosto marginální roli, protože tam nebydlím a ani nepracuji. Jen ji navštěvuji, a to má zpravidla konkrétní důvod, pracovní, nebo i soukromý (návštěva divadla, setkání s kamarády).
Nevyznám se v Praze jako řidič, je na mne příliš složitý systém parkování, modré zóny, placení parkovného. K tomu připočtěme uzavírky, objížďky, jednosměrky, a především všudypřítomné kolony. Řidiči z Prahy asi radost nemají. Nejde jen o místní, ale i přespolní.
Jako přespolní využívám P+R parkoviště a dál MHD, nejčastěji metro. Tak jsem nedávno Prahu služebně navštívil, prožil jsem příjemné setkání s kolegy po delší době. Něco jsem se i přiučil.
Užil jsem si i cestování veřejnou dopravou, copak příměstský autobus a vlak, byl celkem v pohodě. Jednak se člověk může dívat z okna ven, a jednak si (sedí-li sám vzadu), může ulevit i od roušky. Pohled v obsazeném vlaku či autobuse na spolucestující, je pro mne tristní, naprostá většina v respirátoru, jen někteří jen v roušce a jen někteří s uvolněným nosem.
Hezcí lidé se zakrytým obličejem. Na tom není nic hezkého. Hezčí je dívat se z okna. V metru je to ještě horší, tam se zkrátka nemůžete dívat z okna. Můžete se maximálně dívat do mobilu, knihy či novin, nebo se rozhlížet po vagónu a vidět zahalené tváře jakoby bez účasti. Pochmurná atmosféra.
Snažím se usmívat očima, mám roušku přes ústa, občas i přes nos. Ponořím se do myšlenek. Nechci chránit před virem sebe, věřím své přirozené imunitě, že si s ním poradí, jako se všemi chřipkami, rýmičkami, které se mě léta netýkají.
Zamýšlím se nad tím, jak v tomto stísněném prostoru chránit druhé, ikdyž jsem přesvědčen, že když nejsem nemocný, neměl bych nikoho ani nakazit. Nicméně chci být ohleduplný, ale zároveň chci dýchat. To mi umožňuje rouška zakrývající ústa, ale odkrývající nos. Dýchám tak volně, svobodně.
Vždyť přenos infekce kapénkami se děje ústy po kýchnutí, vyprsknutí a v tom rouška přes ústa částečně zabraňuje. Nevím jak kdo, ale já kýchat nosem neumím.
Také se neumím nosem usmívat. Úsměv jde vyjádřit i očima, ale hlavně ústy. Kdybychom sice měli v hromadné dopravě zakrytá ústa, ale zároveň odkryté nosíky, už tím by se pochmurná atmosféra vylepšila.
Lépe by se nám dýchalo, a hlavně bylo by vidět více z tváře, tvář včetně nosu a svět by rázem byl hezčí, méně pochmurný.
Těžko nám něco takového nařídí a budou to hlásat z korona-vizí, ale můžeme si to vzít za své sami. Nakonec jsme národ švejků a postava chytré horákyně má u nás také úspěch.
Tak tam, kde nejde chodit nahoře bez (tedy na ksichtě bez roušky), choďme jako ta princezna Koloběžka „oblečená, neoblečená“, stejně to tak dělá už velké množství lidí a dost už chodí úplně bez roušky.
Dovedete si ještě vůbec představit, že by to v pražském metru vypadalo jako před březnem 2020? A myslí si někdo, že když se dosáhne 75% proočkovanosti (čemuž moc nevěřím), že se toho dočkáme?
Já rozhodně slibům návratu k tzv. normálu nevěřím, co vše se už slibovalo a je to jinak. Budeme to muset změnit sami, zbavením se strachu a svou odvahou.
