Odchod do předem zajištěných pozic

Vždy, když jsem odcházel z nějakého zaměstnání, měl jsem dohodnuté už nové. Jednalo se tedy o odchod do předem zajištěných pozic. Vždy tam na mě čekalo něco nového a vždy jsem si našel něco, co mě bavilo.

Vždy se stalo něco, co mě donutilo ke změně. Vždy jsem se cítil přitom blbě, vždy jsem dlouho čekal, než jsem se rozhodl odejít. A dával jsem přednost tomu zajištěnému. Máme systémem doslova zažráno pod kůží požadovat jistoty a bezpečí a plánovat si život.

Přišla u mě postupná a zásadní změna. Přestal jsem tlačit na pilu, nechával jsem věcem volný průběh a začaly se dít malé zázraky, začala se mi zhmotňovat přání, začaly se otevírat různé dveře a zvaly mě ke vstupu. Některé jsem otevřel, některé ne, některých jsem si ani nevšiml. Ale přišlo to v pravý čas.

Dnes si nic moc neplánuju. Tedy, vím, co bychom ještě měly udělat na domech, vím, co chci a potřebuju dělat na chatě a zahradě, ale nevím, jaká budoucnost přijde. Možná opravdu bude dvoukolejná, jedna část lidstva půjde cestou vyšších vibrací a vyšší úrovně vědomí, druhá spadne do propasti. Jen Bůh ví.

Takže uvažuji ve třech rovinách, protože nevím, co přijde dřív, zda můj důchod, kolaps civilizace, nebo má smrt. Ta smrt určitě jednou přijde, kolaps přijít nemusí (ale moc se mi to nezdá) a důchod taky můžou zrušit. Proto jsem se naučil užívat dne, žít přítomností, nehroutit se a přijímat život takový, jaký je. A budoucnost moc neřešit, to ale neznamená, že bych skončil s nějakými svými plány. Budu-li mít štěstí, dožiju se dědečkovské role (již brzy), jak dlouho si ji budu užívat, nevím, ani s kolika vnoučaty.

Budoucnost je na našich potomcích. Říká se, že mladá generace je nezodpovědná, nároková, neuctivá. Z našeho generačního pohledu to tak vypadá, ale nedá se paušalizovat. Jsou mladí jedinci, kteří asi se svým přístupem narazí, a to je může změnit, jsou ale také mladí jedinci, kteří jsou úžasní. Příklady vidím ve svém blízkém okolí, např. dospělé děti mých sousedů. Dnes to jsou převážně třicátníci a mladí rodiče, jeden je šikovný zámečník, je chválen staršími řemeslníky, má dost práce a pracoval i pro naše družstvo. Druhý je šikovný automechanik, který nám (mě a synovi) spravuje auta. Třetí, a toho si dovolím jmenovat (Radim Šimek) je úspěšný hokejový obránce, odchovanec místního hokejového klubu, bývalý hráč Bílých tygrů, byl (je?) i v reprezentaci a současně hraje v NHL.

Děti, které jsme v paneláku vychovávali, dnes vychovávají své děti. A mé vlastní děti? Dcera se vdala a chystá se na maminkovskou roli, syn je veterinář a začíná svou pracovní kariéru. Z hnízda vylétli a jak si to udělají, takové to budou mít. Vůbec nemá smysl jim dávat nějaké otcovské nevyžádané rady, byť se tomu málokdy ubráním. Žijí si své vlastní životy, které jim nabídnou vlastní prožívání, poznání a lekce, jako i nám.

Já se mohu těšit ze života, který mi zbývá a snažit se ho prožít tak, aby mi to činilo radost. A jestli to tady dotáhnu do důchodu, odejdu středem nebo se ten systém dřív celý zhroutí a zkolabuje, aby byl nahrazen něčím jiným, nechávám koňovi. Ten má větší hlavu.

Jisté je, že vše je dynamicky nejisté, a tak je to třeba přijmout a nehroutit se z toho. Vše je tak, jak má být. A ikdyby tomu tak nebylo, co nadělám? Jsem zodpovědný jenom za svůj život, za své myšlenky, slova a činy. Za své poznání a svá rozhodnutí. Mým základním domovem je mé tělo.

Neexistuji však sám, okolo jsou další lidé, s nimiž se vzájemně ovlivňujeme a jsou součásti mé reality. Ať již to jsou mí nejbližší, s nimiž spoluvytvářím náš společný domov, mí přátele, sousedé, kolegové a známí a dokonce vy, čtenáři mých blogů, které ani nemohu znát a kterým nabízím (ber neber) sdílení svých myšlenek, pocitů, někdy i zážitků, fantazie a humoru.

Všichni jsme zasazeni do společného časoprostoru, který sdílíme spolu s dalšími lidmi, rostlinami, zvířaty tady na planetě Zemi s úžasnou přírodou. Tak se ji snažme zachovat a rozvíjet vč. nás samých.