O čem vypovídá zahrada?

Zahrada může vypovídat o všem možném, stejně tak jako dům či byt. Především by pak měla vypovídat o svých majitelích a uživatelích.

Zůstaňme chvíli ještě u bytu. Byt je místo, kde se bydlí, kde se žije, kde se schází lidé sobě nejbližší (rodina), a který by měl být pro rodinu domovem. Pokud je byt opravdu domovem, je to z něj cítit a někdy i vidět. Poví vám o svých majitelích (či uživatelích) více než oni sami.

Dnes jsou byty i trochu jiné, neosobní, možná více galeriemi pro ukazování než skutečnými domovy. Jsou sice hezké, moderní, čisté, ale přitom neútulné, nemáte z nich dobrý pocit. Víte (cítíte, tušíte), že majitelé se před vámi budou předvádět, leštit své ego, ukazovat své snobství. Prostě galerie a kýč.

Asi jste zaznamenali televizní pořady typu „Jak se staví sen“, kdy vám byt zrekonstruují odborníci podle svých tvůrčích představ. Podobně se vysílají pořady o zahradách. Tam se vyřádí zahradní architekti. Občas se na to podívám, může tam být i inspirace. A je to na konci moc hezké, majitelé zahrady jsou z toho paf.

Jenže zahrada je živý organismus, kromě architektů, kteří dílo stvořili, nastupují majitelé, kteří ho udržují a rozvíjí a do toho jim samozřejmě fušuje i sama příroda. Zahrada je ale výkladní skříní majitele a vypovídá o něm mnohem víc, než si třeba sám uvědomuje. Mně by zajímalo, jak ty skvostné zahrady vypadají po několika letech?    

Když dnes projdete vilové čtvrtě ve městech nebo novou výstavbu na venkově, jde výhradně o okrasné zahrady, krátce střižený trávník, túje, garáž, bazén. Zahrady užitkové jako by patřily do minulého století. Přesto jsou, většinou v zahrádkářských koloniích. Ale vznikají i komunitní zahrady.

Do své zahrady by měl dát člověk část své duše, svou vlastní tvořivost. A jak to máme my? Zatím si stále držíme dvě zahradní místa. V místě bydliště dostupnou užitkovou zahradu v kolonii, kde máme pár ovocných stromků a převážně zeleninové záhony, doplněné květinovými záhony a skalkou, tři větší travnaté plochy, které se sekají v jiný čas. Nad zahradním domkem sekáme méně často.

A pak máme velký prostor na chatě. Tam převažují dvě travnaté louky, resp. jedna rozdělená příjezdovou cestou. Louka nad cestou je zakončena vysazenými topoly, které oddělují pozemek od silnice, spodní louka pod cestou mírně svažuje k potoku, který je po obou stranách lemován břehovým stromovým porostem převážně olší.  Horní část se seká na menší výšku, spodní na větší a většinou ne celá. Za chatou máme ostrůvky nesečené louky, resp. sečené jen kosou.

Horní část si hlídá žena, u vjezdu je malý záhon květin, na druhé straně je vyvýšený svah, na němž dominuje skalka, směrem k silnici jsou lesní jahody a bylinky, na druhé straně rybíz a vedle záhonek na svahu na pár cibulí a brambor. Nahoře na svahu jsou maliny, které byly před pár lety osvobozeny od kopřiv. Na spodní straně u cesty je od chaty asi do dvou třetin ke vjezdu květinový záhon.

To je prostor naší zahradnické tvorby. Po vytrhání kopřiv byl na prostranství části bývalého zrušeného rybníka vytvořen koupací biotop s rostlinami, vytěžená zemina tvoří vyvýšeninu, která postupně přirozeně zarostla převážně travinami. Na druhé straně od jezírka vršíme kompost na bývalé hrázi. Tady v tomto prostoru s přírodou spolutvoříme, velkou část necháváme na ní. Za vysokým dubem a z druhé strany za kompostem se směrem k potoku rozkládá náš les, tedy spíše prales. Toto místo je námi netknuté a tvoří si tady sama příroda, my jen uklízíme bordel, který občas přinese velká voda.

Tvorba bývá spontánní, prostor je otevřený a sama příroda určuje, co nám dovolí pěstovat a co ne. Tak např. srny a možná i psi nám nedovolili mít tu túje. Ale ujal se zlatý déšť a ibišky. Kromě pampelišek a sedmikrásek se na trávnících objevují i jiné rostlinky, míváme sasanky, ty spíš v lese a jeho blízkosti, pryskyřník, objevily se i třezalky, pomněnky, silenky, rozrazil, mochny, zvonky a další, které ani moc neznáme. Většinou je ale přeroste tráva. Na loukách v okolí bývá třeba kakost, krvavec toten, jetele. To se u nás ještě neuchytilo, nebo jen okrajově.  

Louku jsme si nakonec rozdělili, horní menší část seká žena, dolní větší já. Přece jen žena má ráda trávu posekanou a já mám rád ji. Tak si ten svůj díl taky posekám, ikdyž bych osobně sekal méně často. Něco jen kosou, něco postupně, ale vždy o něco málo výš.

Tvoříme v souladu s přírodou, resp. přírodě necháváme místo a ona se nám odměňuje (krásou květin, motýlů, zpěvem ptáků atd.). Pokud bychom byli na chatě nastálo, už máme vymyšleno, kde by mohly být zeleninové záhony a kde bychom mohli mít slepice.

Pak bychom tu naši pěstitelskou zahradu pustili. To však ještě nenastalo, byť se to přibližuje. Jedním důvodem k trvalému přesunu může být blížící se důchod a druhým možný kolaps civilizace a schůdnější přežití na venkově.