Neměl bych přestat psát?

Tak si říkám, zda už neskončit se psaním. Teď v melancholickém podzimu a za prodlužujících se nocí, kdy je na to psaní více času?

Nechci si cucat texty z prstu, to opravdu nefunguje, u mě tedy ne. Nějaký zajímavý příběh mě musí napadnout, nebo ho musím aspoň částečně prožít, něco mě musí inspirovat. Když se nic neděje a duše klimbá a nemá potřebu mě nějak burcovat, nastupuje ego.

Šťoura jeden. Tuhle vyšťouralo, že tu mám články, kde není žádná diskuse, prostě nula. A taková nula, stejně jako prázdnota, je egu nepříjemná. Duše to neřeší, ale ego poňouká, napiš něco kontroverzního. Vždyť vidíš, co se děje a ty na to ani nereaguješ. Bude to mít velkou čtenost, karmu a také hodně komentářů v diskuzi.

Proč nějak nutně reagovat? Když tomu ani nerozumím a ani mě to moc nezajímá. Jen je mi z těch událostí smutno a někdy mě to štve. Samozřejmě nejvíc to, co se mě nějak přímo dotýká a co potřebuji nějak řešit.

A nechce se mi řešit problémy, které by neexistovaly, kdyby někdo řešením neexistujících problémů nevytvořil ty reálné, které musím pak řešit já sám. A když jsem nucen řešit něco, co bych býval nemusel, pochopitelně se mi to nelíbí a pokud se na to nemohu vys.at, tak se z toho mohu aspoň vypsat. Aby se mi ulevilo. Jak na těle, tak na duši.

Takže mé milé ego, potěším tě, že psát budu dál (už jen proto, že se nechci smířit se šikanou zvanou byrokracie). Ale zda to bude někdo číst, karmovat a psát komentáře do diskuse, to už moc neovlivním, protože to na mně až tak nezáleží.

Čtenáři rozhodují, zda je můj výplod zaujme a zda ho nějak okomentují. Tu příležitost mají, že ji nevyužijí, mi maximálně může být líto, příp. mě to trochu zamrzet, ale zase lepší nic než nájezd nějakých „hejtrů“ (nebo „hejlů“?).

Ono články z „ega“, tj. ty, kterými se vypisuji ze svého smutku, hněvu či zhnusení, mají obvykle vysokou čtenost, karmu i dost komentářů v diskusi. Naopak články, co mi jaksi mluví z duše, jsou čtené méně, mají nižší karmu a ani se tam moc nediskutuje.

A kromě toho „autocenzura“ mě s těmi kontroverzními tématy, kdyby mi mohlo hrozit vyhnání z „ráje“ tohoto blogu, vyhnala už dávno jinam, na svůj vlastní malý ostrůvek svobody.

Možná bych potřeboval něco jiného než psací terapii kvůli něčemu, s čím nemohu pohnout a co mě prudí. Možná bych měl požádat Vesmír, aby mi seslal náhradníka, člověka (ideálně právníka či bytostného úředníka), který se v tom na rozdíl ode mě najde, převezme otěže a já si změním pracovní režim.

Tak na půl úvazku, do práce tak 2x, 3x v týdnu, a pak už jen dělat to, co mě baví a naplňuje. Namísto nářků přitahovat, vizualizovat, zhmotňovat. Nejdřív ale vyslovit přání a vyslat do Vesmíru signál. Silnější než ten Fialový, aby se to přání splnilo a zhmotnilo.

To bude príma, máš na to Vesmíre tak tři roky čili nechal jsem ti dost času. Ale pokud to uspíšíš, zlobit se nebudu.