Nabídka, která se neodmítá (povídka) – 1.díl

V prestižním deníku v Praze se setkali dva novináři. Jeden starší, jeden mladší. Ten starší se vypracoval na komentátora, fejetonistu a sloupkaře, mladší se vyškolil na reportážích a stal se známým investigativním novinářem.

Oba jejich práce bavila. Starší, statný padesátník původně z Moravy, jménem Jiří, ale říkají mu Jura, je ženatý, má tři (již trochu odrostlé) děti. Žije na venkově v domku po prarodičích manželky, necelých třicet kilometrů od Prahy. Do práce v pražské redakci dojíždí vlakem a metrem.

Mladší, třicátník Robert, je svobodný a bezdětný. Je rodilým Pražákem. Před nedávnem si pořídil garsonku na Pankráci a splácí hypotéku. Kdyby se starší sestra nerozvedla a s dvěma malými dětmi se nevrátila k matce (vdově) do třípokojáku na Jižáku, maminčin servis by neopouštěl. Jenže s dvěma ségřinými haranty tam nebyl klid, začali se s matkou hádat, tak se odstěhoval. Asi půl roku žil v pronájmu na Žižkově s kamarádem. Poté se rozhodl koupit si vlastní malý byt.

Do redakce prestižního deníku Robert nastoupil ihned po škole a stáži v Oxfordu. Byl poměrně ambiciózní, přesto začínal od píky jako reportér a psal reportáže z různých akcí. Na jedné akci si něčeho všiml, svěřil se šéfredaktorovi a ten mu dal příležitost, aby po tom šel. Měl tak svůj první skandální korupční případ, zažil si adrenalin a zažil také svých prvních „patnáct minut slávy“.

Jurova cesta do redakce byla jiná. Jako i cesta jeho životem. Spolu s rodiči a čtyřmi sourozenci vyrůstal na jihomoravském venkově, plánoval, že se tam usadí a sežene práci v místním zemědělském družstvu. Plány mu změnila nejen sametová revoluce, ale také vysoká zemědělská v Suchdole. Tam se zamiloval do Pražandy Jany, po čase se vzali, narodila se jim první dcera. Žili v bytě u Janiných rodičů. Jana byla jedináček a zdědila domeček asi 30 km od Prahy, tam se přestěhovali, domeček průběžně opravovali a narodili se jim dvojčata – kluci. Jura dojížděl na druhou stranu od Prahy, do okresního města, kde si našel práci ve fabrice. Moc ho to nebavilo, ale potřeboval živit rodinu a zrekonstruovat bydlení.

Když měli s domem hotovo, děti povyrostly a manželka mohla do práce, Jura měl více volna, které věnoval svým koníčkům: zahradničení a psaní. Psal tzv. do šuplíku, propiskou do sešitu, později do počítače. O náhody není nouze, tak si všiml inzerátu, že v regionálním deníku shánějí redaktora, redakce je v okresním městě, kde pracoval. Tak se přihlásil, vzal s sebou nějaké své texty. S vedoucím redakce si padli do oka hned. Jura se nerozmýšlel, v továrně dal výpověď a nastoupil do okresních novin. Šéf novin měl čuch, tohohle člověka je na nějakého redaktůrka k dopravním nehodám škoda, to je hotovej chlap, má talent, ať píše fejetony a sloupky.

Po čase regionální deník zvýšil svou čtenost hlavně díky Jurovi. V okrese se ho prodávalo víc než kdejakého celostátního deníku. Toho si nešlo nevšimnout, a tak Jurovi přišla nabídka, která se neodmítá. Žádali si ho do celostátního deníku. Jeho „okresní“ šéf to chápal a popřál mu mnoho štěstí v nové práci.

Tak Jura přijel do pražské redakce. Sklo, beton, takové neosobní, podobně jako šéfredaktor, nemastný, neslaný a spíše odměřený. Jura přišel do prostředí, které ho příliš nevítalo a nedůvěřovalo mu. Nevěděl proč. Kancelář (spíše redakční kout) sdílel s Robertem, který věčně někam jezdil, ale pak si pustil diktafon a přepisoval své reportáže do kompu. Ambiciózní mladík, hvězda investigativních žurnalistů.

S Robertem se potkal až první den odpoledne, do té doby si vyřídil úřední záležitosti, uspořádal si pracovní stůl a cítil, jak ho sledují oči zamračených spolupracovníků. Atmosféra spíše nevlídná. Přemýšlel, co tady vlastně bude dělat, když ho z myšlenek vytrhl Robert.

Robert byl sdílnější než ostatní, tak mu i sdělil, že si ho vybral majitel deníku k politickým komentářům a sloupkům. Což mu druhý den poněkud nevrle potvrdil i šéfredaktor. Nicméně dal mu okruh témat a volnou ruku k jeho zpracování se slovy „držte se svého stylu, pane kolego“.

Po nějakém čase se Jura vypracoval v jednoho z nejlepších politických komentátorů a prestižních sloupkařů v zemi, což „hvězda“ Robert sice nenesl moc dobře, ale potřeboval s Jurou vycházet, zvláště poté, co majitel změnil šéfredaktora, který byl více nakloněn Jurovi než jemu.

Dny utíkaly a jak to bylo dál?

Dozvíte se v příštím díle.