Migrace po Česku

Někteří zůstávají na své rodné hroudě, někteří migrují, tj. stěhují se třeba jen v rámci státu, jiní zamíří mimo tento stát.

Také žili lidé (a někteří ještě žijí), kteří neopustili svou rodnou hroudu a za život vystřídali několik státních útvarů (třeba Rakousko-Uhersko, ČSR, ČSSR, ČSFR a ČR). Nebo žít např. ve 20. století v Mukačevu nebo Užhorodu také bylo z tohohle pohledu zajímavé.

Je nás „migrantů“ poměrně dost. Někteří jako „nomádi“ mají „migraci“ v krvi, zkrátka kočují, cestují z místa na místo, nikde se moc dlouho nezdrží. Patřím k těm, co nezůstali na své rodné hroudě (Kolín), ale zároveň neopustili republiku jako svůj domov. Mládí prožité v „kleci“ (uzavřené hranice) mne aspoň donutilo vnitřek té „klece“ pořádně prozkoumat. A tak jsem se činil a snažil se v tuzemsku navštívit mnoho míst. Avšak všude jsem nebyl a tak mám pořád co objevovat.

I svoji vlastní „migrací“ jsem poznával původně mi neznámá místa, díky zájmům, práci, snaze najít a vytvořit si domov. Vlastně jsem takovým „migrantem“ od puberty. V Kolíně jsme bydleli naproti gymplu. Nedostal jsem se tam a dojížděl do Českého Brodu. Pak přišla „vysokoškolská“ Praha. Mezi tím „brontosauří“ Zvířetice, Krásný Dvůr, Březnice a Karlštejn. Pak „zaměstnanecká“ místa jako Kouřim, Sázava, Benátky n. J., Mstětice, Čelákovice, Praha.

A místa domovská: z kolínské rodné hroudy na chvilku do Kouřima (místní slang), pak dlouhodobé usazení se v Benátkách nad Jizerou a nyní ještě jedno místečko „chatičkové“ – Roztoky u Jilemnice. 

Říká se: „nikdy neříkej nikdy“, ale jedno své životní nikdy jsem vždy věděl a shodl jsem se na něm se svou ženou. Nikdy jsme nechtěli bydlet (a žít) v Praze. Připouštěli jsme pouze práci v Praze a denní dojíždění. A také jsme si to oba zkusili.

Praha jako jediné české velkoměsto (a zároveň hlavní město) k migraci doslova láká, jedni migrují dovnitř, jiní ven a pak jsou ti, co zde zůstávají na své rodné hroudě. Jsou tu také „kočovníci“, ti, co v Praze přes týden pracují a na víkendy jezdí domů a místní Pražané, co jezdí na víkendy na venkov. A mnoho je i těch, co přijedou jen na pár dní na návštěvu.

Praha je tak trochu (nebo víc?) mýtická, magická, má své „osobní kouzlo“, ten genius loci (to obdivuju). Na druhé straně má ale i takový ten zrychlený tep velkoměsta a také postupně získává punc „unifikované globalizované západoevropské metropole“ a ne každému to vyhovuje (vč. mě samozřejmě).

A je to také místo, odkud se šíří do celé země „byrokracie“, ikdyž často jde jen o "přeposílání" z Bruselu, ale naši ouřadové umějí být papežštější než papež, takže tu legislativu máme občas ještě opepřenou.

Faktem je, že ve velkoměstě a na venkově se žije jinak, jsou tu jiné problémy k řešení, často i jiné přístupy a samozřejmě možnosti.

Lidé se proto nemusí chápat, zvláště pak ti, co znají jen to svoje a nikdy neokusili to druhé. Pak je snadné propadnout určité iluzi a zároveň averzi. Na jedné straně na "hloupé venkovské burany" a na druhé straně na "arogantní pražskou kavárnu".

Přirozeně se chceme prosadit, přirozená je však i obrana toho svého. Přirozeně také inklinujeme „svůj k svému“, někoho to táhne do galerií či obchoďáků, jiného do přírody či ke hnoji. A jistě existují i „podobojí“.

Podaří se nám někdy „přejít“ ten naší myslí vytvořený příkop a žít si každý po svém se vzájemným respektem, ne despektem? To bych si přál. Aby se tady v Česku prosadil ten princip: žij a nech žít. A nejen tady u nás, ale i na celé planetě. Asi to chce dosáhnout na lidskou „nadpřirozenost“, tj. místo přirozeného pohledu se na to podívat „nadpřirozeným“ nadhledem. Hezky se to káže, ale kdo to dokáže?