Když se ruce noří do hlíny…

… má se říkat zem, nebo půda, ale hlína je jednoznačná. Ikdyž také ne, co třeba keramická hlína, která se přetváří rukou umělce? 

Tak tu a ani tu hrnčířskou na mysli nemám, byť modelování této hlíny obdivuji, hlavně to, co dokáže vyrůst pod šikovnýma rukama. Sám nořím své ruce do té hlíny, kam když zasadíte semínko, pak vám tam něco vyroste.

Nedávno jsem se nořil, ryl rycími vidlemi, hlínu obracel, vytahoval nepatřičné rostlinky, kořínky a mnul si tu hlínu v prstech a čichal k ní. Voněla jarem a byla krásně vláčná, taková čerstvá. Jakoby byla připravená k přijetí semínek a vzklíčení nového života.

Přitom na první pohled a na povrchu ta hlína tak nevypadala, působila takovým hrubým, suchým, dalo by se říci nepříliš vábným dojmem. Ale zdání klame. Stačí obrátit a načechrat vidlemi a hned je tu jiná kvalita.

Tak snad nám ta půda zahradní zase poslouží. Zaseli jsme semínka a teď je na té hlíně, aby jim vdechla život a my pak, co jsme zaseli, snad i sklidíme.

Už je tu skutečné jaro, přilétli i špačci. Začíná to kvést, pučet. To jsou pro mne opravdu dobré zprávy, které člověka potěší.

Ty ostatní zprávy jsou spíš k pláči, k vzteku či smíchu. Máme tady správnou českou bramboračku, klasickou tragikomedii. A to k nám nejspíš patří, takže (z velkého nadhledu) je vlastně vše v pořádku. Jestli je někomu z toho špatně, je to hlavně jeho problém.

Měl by si umět udělat dobře. Nemusí nořit ruce do hlíny, ale může se zastavit, zamyslet a třeba na něco přijde. Na něco, co by ho potěšilo, jen tak.

Taková obyčejná maličkost jako hlína, nebo špaček, nebo sluníčko a téměř jasná obloha.