Když se robot zachová lidsky

Společnost je rozdělena. Ale to nejdůležitější dělení médiím uniká, rozhodně se o něm v mainstreamu nediskutuje, dokonce ani jedna strana není protěžována a druhá zatracována.

Tak je to dělení skryté. Snad ani nikoho nenapadne tyto skupiny vzájemně označovat jako dobré a špatné, hodné a zlé, slušné a neslušné. Tyto skupiny lidí se více méně vzájemně míjí, často se ani nepotkávají. Ale občas na sebe narazí, někdy to ani jinak nejde.

Jde o lidské „roboty“ a lidské „bytosti“. Roboti jsou naprogramováni na pravidla, výkon, rozum. Nemají emoce, případně je dovedou skrývat. Tváří se vážně a důležitě, neumí se ani smát, ani usmívat. Nasadí svůj „poker face“ a odrecitují své fráze, své programy. Už jste je jistě slyšeli. Třeba „tímto vysíláme jasný signál“, „musíme provést důkladnou analýzu“, „na základě vyhodnocení situace jsme přehodnotili svůj slib“, „musíme se chovat racionálně a v rámci EU jednotně“. Tyhle robotické fráze od politiků slýcháme téměř denně. V politice se to lidskými roboty jen hemží.

Pak jsou hodně přítomní v úřadech (najmě centrálních). Tam vám vysvětlí, proč něco nejde, co musíte všechno doložit a jak byste měl podle všech předpisů postupovat. Obvykle vás takový úřední robot natolik otráví, že si další jednání s ním rozmyslíte, pokud tedy nejste taky robot a budete se snažit vše splnit a bez reptání.

Vládnou nám především roboti, ale není to dokonalé, i v místech plných robotů lze tu a tam narazit na člověka. Čím dále od centra ubývá robotů a přibývá i na úřadech lidských bytostí. Vyznačují se ochotou vám poradit, pomohou vám, usmějí se na vás, nebo třeba neskrývají své emoce a klidně vás s úsměvem a laskavě pošlou do prdele. I to je známka lidskosti.

Nezdá se to, ale lidé (tedy lidské bytosti) převažují, jen si kolikrát neuvědomují, že jimi jsou. Ti odvážní, kteří si uvědomují, že jsou lidskou bytostí, se zpravidla za robota neschovávají, jsou to ti bodří, vtipní, usměvaví a upřímní jedinci, kteří mluví, jak jim zobák narostl a z ničeho se nepokálejí a když cítí potřebu, i rebelují. Dělají si to po svém. Zpravidla neříkají, že něco nejde, ale dumají nad tím, jak to udělat.

Pak jsou ustrašené lidské bytosti, které poslouchají, protože se to tak má a protože věří, že za to budou odměněni, nebo aspoň nepotrestáni. Těmi roboti obvykle velmi snadno manipulují, snadno se takovým bytostem vládne. Dokud se nenaštvou nebo nenajdou odvahu.

Přeji si, aby roboti neměli navrch, aby lidských bytostí přibývalo, aby se přestali skrývat za masku vyděšeného robota (dnes je ta maska opravdová: respirátor), naprogramovaného k plnění příkazů, aby našli odvahu být lidští. Jak se říká „přej si a bude ti přáno“. Třeba se mi to přání splní.

Vzpomeňme na Petra Fialu, který si přál být premiérem a před volbami (i chvíli po nich) tomu věřil málokdo. Jen jestli svého splněného přání nyní nelituje. Ale asi ne, protože na mě působí jako robot, byť záblesky člověčiny sem tam má (dokáže se zdravě naštvat). Dokáže se „robot“ Petr Fiala proměnit v „člověka“ Petra Fialu? Ono v tom prostředí, mezi samými „roboty“, je to nesmírně těžké.

Ti, kteří se „roboty“ navzdory prostředí nestali, většinou už pak nekandidovali, aby si zachovali tu svou člověčinu. A návrat k lidství se většinou po čase podařil i těm, kteří museli toto „politické akvárium“ opustit, protože svůj „robotický“ post už neobhájili.

Doba se ale mění. V Kanadě to roboti přepískli a ten nejvyšší robot uprchl a skrývá se. Aspoň to tvrdí můj oblíbený „dezinformační“ web.

Buďme lidmi, ne roboty, nebo aspoň se nenechme těmi roboty tak ovládat.