Když přichází záblesk prázdnoty

Když člověk ztrácí smysl v tom, co dělá, čím se živí. Přestává ho to bavit, už ho to tolik nenaplňuje. Začíná si obhajovat, proč by měl zůstat, před problémy se přece neutíká.

Má přece zodpovědnost, může se na to soustředit, protože to vše nesmyslné a nadbytečné už opustil. Živí mne to, je to stále užitečná služba lidem, dává mi stále ještě smysl. Ale jak dlouho to vydržím? Jak dlouho vydržím řešit záležitosti, které jsem nezavinil a před nimiž nemohu utéct? Nebo snad mohu?

Vím, že lidé jsou různí, že se nezavděčím všem, že s některými lidmi se úplně míjíme, v oblasti svých zájmů, svého přístupu, životního stylu, v pohledu na svět. Vím, že všem nepomohu, a dost možná ani nechci. Nebo spíš jejich problém nepovažuji za prioritní.

Jistě, když se někomu valí sračky ven ze záchodu, je třeba to řešit ihned, ale když si někdo stěžuje, že mu nejdou některé televizní programy, které ani neznám, ale většina mu jde, pak ani nemám chuť to nějak řešit. Dobrá, ale to jsou věci, s jejichž řešením (resp. zprostředkováním řešení, či nějakou radou), se na vás obrací lidé, kteří mají nějaký reálný technický problém.

Jenže, když mi problémy způsobí stát, resp. jeho úředníci, jeho nově zaváděné předpisy, jeho nedostatečná či naopak přehnaná regulace, jsem z toho unavený. Nemusel bych řešit např. problémy s krachem Bohemia Energy, kdyby ji stát nedovolil pohltit našeho původního dodavatele a kdyby stát dokázal ohlídat její praktiky prodeje energií.

Nemusel bych lidem (a sám sobě) zvyšovat zálohy na teplo, teplou vodu a elektřinu, kdyby vláda dokázala šlápnout na brzdu a něco s těmi závratnými cenami udělat. A tohle mě opravdu otravuje, vysiluje, stresuje. Mohu sice pod tlakem podávat větší výkony, ale k čemu mi to je? Co z toho mám mít? Hrdost, že jsem to dokázal? Lepší pocit ze sebe? Na to vám sere Bílej Tesák. Mně to zkrátka za ty nervy, stres, čas strávený prací navíc nestojí. A proč mám řešit problémy, které primárně způsobil někdo jiný, a u nichž já neumím odstranit jejich příčinu, jen ze své pozice musím řešit důsledky?

A tak mě napadá, že po nějaké delší době ke mně pomalu vstupuje „prázdnota“, takový ten pocit, proč se máš trápit, kvůli čemu? Dobře, nechceš utíkat a strkat hlavu do písku. Není to tvůj styl. Ale sám dobře víš, že před sebou neutečeš. Možná už brzy nastane čas jít dál, zvědavě otevřít jiné dveře. Zatím je to v mlžném oparu, zatím ještě plníš svůj úkol tady.

Ale, co když už nastal čas, aby otěže po tobě převzal někdo jiný a ty ses posunul dál. Víš, že ty dveře se jednoho dne otevřou, že nemá smysl tlačit na pilu. Ale také víš, že musíš být bdělý, abys ty dveře nepřešel, abys jen nenakoukl a vrátil se zpět.

Zkrátka jsi pořád na cestě a víš, že tě na ní doprovází rozum a cit, ego a duše, že je třeba je mít v rovnováze, nebát se změny (krok do neznáma) a nelpět na starém známém. Vlastně každá změna začíná takovým tím uvědoměním si, že tohle už nechceš, že tě to vysiluje a hledáš, co by tě naopak posílilo.

Možná, že mě posílí i to, když zůstanu na místě, kde jsem dosud. Nespěchám, netlačím. Když ty dveře minu, nemusí se nic stát a pak je lepší, když zůstanu tam, kde jsem. Avšak záleží na tom, jaké pocity ve mně vyvolají situace, které přijdou, co mi ty situace dají, jak je následně pochopím. Může to být lekce, zkušenost, poznání.

Pak možná (takto trknut a s pocitem již velké prázdnoty) se rozhodnu otevřít nové dveře a vstoupit. Prostě provést tu změnu, ke které mě to donutilo.

Vím naprosto jistě, že to nebudou dveře velkého korporátu, státního úřadu, politické strany, také to nemohou být dveře, za kterými je vyžadována velká zručnost či umělecký talent.

Také vím, že za těmi dveřmi musím cítit svobodu, laskavost, soulad a dostatek čerstvého vzduchu, přírody.